Jak jsem již avizoval tak se stalo a já strávil dva sychravé a propršené podzimní dny v Brně. Byly to dny výhradně v pánské společnosti.
Pro cestu do Brna jsem tentokráte zvolil dopravu po železnici, což se ukázalo jako dobrý nápad. Do Holešovic přijel vlak EC načas a navíc obsahoval výhradně poměrně luxusní vagónky našich západních sousedů Deutsche Bahn. Obsazenost místa místenkou oznamovaly displaye nad sedadly a tak jsem se usadil vcelku bez problémů. Cesta uběhla příjemně a načas. Takové štěstí však neměli bývali spolubydliči Dušis s Vanisem, kteří cestovali od Vsetína a dorazili s 40 minutovým zpožděním a já měl tak dostatek času prostudovat co se za ten rok, kdy jsem na brněnském nádraží nebyl, změnilo. Mají zde nové cedule, přesunutou úschovnu zavazadel a lístky na vlak se dají koupit dokonce u ženské u pultíku na jedné s chodeb – tiskne je z takového toho přístrojku, který mají například průvodčí ve vlaku.
Po příjezdu oněch spolubydličů jsme se vydali si odložit ještě věci na byt, který nám měl v noci poskytnout zázemí. Jakou náhodou jsme bydleli opravdu jen pár metrů od mého kamaráda Abyho, což jsem zjistil až po vystoupení s tramvaje a pocitu, že zde jsem již někdy byl. Vrátili jsme se pár zastávek do města a našli hospůdku Plzeńský dvůr, kde už téměř všichni seděli. Nakonec se nás zde sešlo něco málo pod 20 lidí a probrali jsme nad sklenicemi piva snad vše od práce, bydlení až po ženské. Docela mě překvapila zdejší cena plzeňského piva, která se svými 32 Kč byla vyšší než na leckterém místě v Praze. Jídlo zde taky nestálo za nic, tedy respektive stálo docela hodně, ale všichni si svorně stěžovali na velikost porcí, a tak jsme se zašli po zavíračce o půl dvanácté dojíst do jednoho z místních pouličních fast-foodů. No musím říct, že onen gyros v housce za 50 Kč udělal snad lepší službu než kuřecí prsíčka na broskvi s hranolkami za 150 Kč, která jsem měl v hospodě. V první m podniku (Charlies) bylo šíleně narváno a tak jsme se přesunuli do dalšího, kde jsme nějakou shodou okolností ani neplatili vstup. A tam zašla rumová smršť, která skočila až ke čtvrté hodině ranní, kdy jsme se nočním rozjezdem přesunuli zpět na byt a do postýlek.
Ráno většina vstala v nekřesťanském čase půl desáté a tak i já jsem se zvedl z lóže pod vábidlem snídaně. Najedli jsme se, rozloučili se a já se přesunul do bytu Abyho. U něj začala přehlídka toho co jsme kdo vyplodili na pc, představení Abyho úžasné tiskárny a domluva s Evženem na obědě. Před druhou hodinou jsme se zvedli na tramvaj a odjeli naplnit své žaludky do jedné z brněnských hospůdek. Na hlavním nádraží už čekal Evžen, který měl mimochodem zrovna ten den svátek, a tak jsme se vypravili do restaurace poblíž Zelného trhu. Evžen si dal poslední uzená žebra, které jsme si chtěli dát s Abym také, ale nakonec ještě že nebyly, jelikož to byla skoro jen hromada kostí. Já si dal Vídeňskou roštěnou, která sice byla dobrá, ale opět toho nebylo mnoho. Původně jsme si tedy chtěli dát i polévku, ale číšník nám odvětil sovy, že momentálně žádnou nemají a kuchař nemá čas ji uvařit. Zároveň jsem otestoval zdejší náhradu Kofoly a to točenou Koalu, která mi tedy rozhodně tolik nejede jako ta originál Kofola. Podruhé jsem tak byl, a nejen já, zklamán z velikosti porce, které místní hospůdky a restaurace za nemalé ceny nabízejí a proto jsme se s Abym ještě dorazili Lesnickou polévkou za 39 Kč v jedné z místních pasáží. Evžen nás již opustil, jelikož ho čekala cesta do Bratislavy na koncert Anety Langerové. A to my jsme udělali přesun poslední do restaurace na hlavním nádraží, abych zde vyčkal příjezdu vlaku zpět.
Hodně unaven jsem nastoupil do tentokráte již na příjezdu zpožděného EC Jaroslav Hašek a vyrazil vstříc domovu a Jarce, která na mě čekala na hlavním nádraží. Cestou jsem si samozřejmě zdřímnul a mj. napsal i tento článek. Vlak byl sice stejné kategorie, tedy EC, ale vagóny již ve vlastnictví ČD a tedy zdaleka ne tak luxusní. Nicméně vlak byl docela prázdný a pak jsem se mohl v příjemně vytopeném kupé opravdu krásně natáhnout (rozuměj nohy). I přes to zpoždění jsem rád, že jsem nakonec jel vlakem. Jen škoda, že je to SC Pendolíno tak drahé, to by se cestovalo ještě rychleji a příjemněji.
Byly to hezké dva dny v pánské společnosti i když počasí bylo příšerné, což však při vysedávání po hospodách nevadí. Jen to Brno mě zklamalo cenami jídel v hospůdkách. A hurá už jsme v Praze.
