Je tomu 3,5 roku co světlo světa spatřil náš pejsek – fenka Irského setra – a jelikož je to stvoření, které mi přínáší hodně síly a potěchy, zaslouží si zcela jistě článek. Na začátku trochu obecného povídání k tomuto plemeni a poté se již konečně budu věnovat tomu našemu čtyřnohému rošťákovi.
Historie
Irský setr byl označován za sen umělce. Ve světě umění týkajícího se psů jsou setři považování za nejkrásnější ze všech psů. Jejich zářivá červená srst, dlouhé, hebké uši a královské držení upoutají pozornost. Požehnaným typickým irským šarmem a veselostí se irský setr zmocní srdce a představivosti každého , kdo tohoto skvělého darebu jen spatří.
Navzdory královskému držení je povaha irského setra láskyplná, hravá a plná uličnictví. Nezávislost, vysoká inteligence a dychtivost potěšit, to je kouzlo tohoto rodinného společníka.
Ačkoliv irský folklor nabízí mnoho teorií, historie zaznamenává, že většina plemen ohařů se vyvinula ze psů typu španěla, kteří mají svůj původ ve Španělsku a byli pojmenování podle této země. Odborníci zabývající se historií plemen psů nalezli odkazy na irského španěla v The Laws of Howell (Howellovy zákony), středověkého foliantu sepsaném v 11.století. První zmínka o „setterovi“ v literatuře se objevuje v roce 1570 v práci De Canibus Britannicis. Autor se o „setterovi“ zmiňuje jako o psu, který zůstává „jistý a tichý“ po nalezení ptáků, pak „položí břicho na zem a tak se platí kupředu jako červ“.
Chovatelské zvyklosti se v té době odvíjely spíš podle talentu psa než podle specifičnosti plemene nebo typu. Věřilo se, že v 17. století byli španělé zkříženi se španělskými ohaři, nesporně další částí předků irského setra, a od 18. století uznaní jako „setter“ (sedací).
Charakteristika
Irský setr je navíc ke svým úspěchům ve výstavním kruhu a při polních pracích také výborným rodinným společníkem. Jeho bezmezná energie a chuť do života jsou částí jeho neodolatelného irského šarmu. I když jeho lovecké dědictví vyžaduje, aby měl dostatek příležitostí k běhání a pohybu, přizpůsobí se dobře rodinnému životu, pokud mu jeho majitel poskytne dost místa a činnosti k uspokojení jeho potřeb. Proběhnutí po zahradě velikosti poštovní známky mu rozhodně nestačí. Nemůžete ho rovněž nechat volně puštěného, aby se vyběhal, mohl by totiž poslechnout své lovecké pudy a při pronásledování se zaběhnout. Irský setr jako rodinný společník vychází velmi dobře s každým členem rodiny, bez ohledu na svůj věk je oddaný, je vhodný i pro rodinu s dětmi. Proto může ochraňovat a postaví se na obranu, bude-li cítit, že jeho rodina je ohrožena nebo v nebezpečí. Není považován za dobrého hlídacího psa, protože neštěká a zřídka vydává hlasité zvuky – a tady pozor, jedna výjimka za všechny. Náš pes štěká téměř kdykoliv kolem domu projede cyklista, nebo velmi pomalé vozidlo (speciálně mu vadí starší vozy, které se sotva vlečou) a nedejbože se na zahradě v jeho teritoriu usadí ptáče, slepice či dokonce i zajíc. To pak dokáže spolehlivě probudit celou spící rodinu a jeho štěkot se line i napříč zavřenými dveřmi. Totéž platí i na štěkot v případě blížících se cizích lidí k našemu vchodu. Nedá se snadno zastrašit, také nepociťuje potřebu být nepřátelský nebo útočný vůči jiným psům, bez ohledu na jejich plemeno nebo velikost.
Irští setři pomalu dospívají jak mentálně, tak fyzicky a často vypadají, že se v růstu zastavili, zůstávají neohrabaní a štěněcí do svých veteránských let. Plemeno je přirozeně čistotné a výchova k čistotnosti doma doma bude snadná a rychlá, jestliže psi dostanou příležitost ještě jako štěňátka. Jsou velice orientováni na lidi a dávají přednost životu se svou lidskou rodinnou.
Jsou-li omezení na život v kotci nebo nemají-li dostatek lidské společnosti a přátelství, mohou se snadno stát destruktivní a nezvladatelní.
Naše Dora
Dost bylo teorie, a nyní již konkrétně k tomu našemu pejskovi. Jedná se o fenku červeného dlouhosrstého (jiný ani nejsou ;-)) irského setra. Narodila se 3.12.2002 a je jedna z osmi sourozenců – jediná ženská. Pár týdnů pobývala u prvního majitele, který však posléze zjistil, že díky těhotné manželce nebyl pes dobrou volbou a tak se dostal až k nám a dostala jméno Dora (Dorota, Dorinka). Její příchod k nám nebyl načasován zrovna šťastně, jelikož to bylo zrovna v období, kdy měla mladší sestra zkouškové období a tak byla z nového přírůstku v rodině opravdu právem „nadšená“. Netrvalo však dlouho a malého uličníka jsme si celá rodina oblíbili. Ze začátku byl neskutečně roztomilý, jak běhal pomalu, snažil se vyskočit na sedačku nebo židli, ožužlával prsty a hlavně i vyváděl lotroviny. Vždy když jsme odešli do práce a sestra nebyla doma, čekala nás při návratu doma spoušť v podobě roztahaných deček, plyšáků a všech ostatních hraček po celém bytě a postupně se k tomu přidalo i otrhávání tapet na chodbě. Velice rychle se Dora naučila chodit na záchod skutečně jen venku, i když občas se nějaká ta „nehoda“ stala, zejména pokud jsme se výrazněji opozdili a nebo v záchvatu vítaní si radostí „učurkla“ :-).
První zimu i léto Dora prožila v maloměstě, v našem panelákovém bytě na sídlišti a tak stačila poznat i městský život. Těžko říct, co se jí honilo hlavou, když jsme se nejednou z přeplněného panelákového bytu ocitla v prostorném domě, kde jen po chodbách naběhá za den řádných pár metrů. Určitou nevýhodou oproti pobytu na sídlišti se stala blízkost chráněné krajinné oblastí CHKO Poodří, ve které bohužel psi nemohou volně pobíhat a tak jsme nuceni s ní chodit buďto na zámeckou zahradu, která sousedí přímo s naším domem a nebo několik km daleko, kde již se CHKO nerozpíná.
Pejsek postupně procházel spoustou přeměn ve svém chování: nejprve byl klidný, pak hrozný „divočák“ a postupem času se opět uklidňoval, nesnášel cestování autem, které skončilo několika prokousanými rukavicemi i pokousanými prsty (zřejmě ze strachu) a dnes stačí otevřít dveře do auta a do pár sekund již Dora spokojeně sedí nejlépe na místě řidiče :-). Dříve byla celou dobu návštěvy hrozně živá, dnes se s každým přivítá, ale pokud si s ní vyloženě nejde někdo hrát, pak si lehne po stůl a nebo vedle sedačky a pozoruje okolí… a takto bych mohl pokračovat dále… postupem času očividně moudří, leč i přesto mělo to malé rošťácké štěňátko obrovské kouzlo. Nyní je na Doře nejlepší její osobnost, kterou si již hrdě stačila vypracovat a inteligence, který tento pes očividně má. Dokáže se s námi hádat, dokáže neskutečně prosit, umí udělat tak smutné oči, že se to až nechce věřit a naopak projevit obrovskou radost a oddanost. Neskutečně miluje děti, čím menší tím lépe. Jednou když u nás byla sousedka s miminkem tak se Dora mohla zbláznit. Když sousedka přišla, lítala Dora z pokoje do pokoje a jakmile se posadila tak si pomalinku přiblížila k ní a lehla si hned vedle miminka a blaženě se na něj dívala.
A tak s námi žije Dora již 3,5 roku a já se s její stálou přítomností budu muset díky stěhování rozloučit. Bude mi chybět, myslím že hodně, ale snad bude mít brzy mladé a jedno – už má i jméno Agáta – poputuje k mé kamarádce do Prahy, takže se snad budu moct přes týden stýkat alespoň s jejím potomkem.
Všem, kteří někdy uvažovali o čtyřnohém kamarádovi, kterého si zamilujete, irského setra doporučuji. Jen je třebas si uvědomit, že stejně jak vás bude překvapovat svou výjmečností, inteligencí a bystrostí, je to také živá bytost, která potřebuje obrovské množství pohybu, velmi často a ráda si hraje a musí cítit jak z pánička respekt tak i lásku, která se vám obrovským dílem bude vracet. A pozor – tito psi dokážou být velice tvrdohlaví a proto může být vybudování autoritu a respektu složitější, než u jiných plemen psů.
A na závěr 20 foteček mapující její vývoj od štěněte až po současnost
