V rámci upgrade LAN jsem si koupil pár managed switchů DGS-1100-08 (8 portový 1Gbit) od D-Linku. Po zapojení jsem na nich potřeboval nastavit, aby využívaly přidělení IP adresy z DHCP serveru. K tomu je potřeba využít SmartConsole Utility – bohužel je k dispozici jen pro Windows, která si umí Switche v LAN dohledat.
Stažení instalátoru Smart Console utility
Kouknul jsem na stránky D-Linku, abych si stáhl poslední verzi utility, ale ouha – poslední aktualizace před více jak třemi lety. To jsem ještě netušil, že to bude mít větší následky.
Startujeme s propadlým certifikátem
Switch jsem zapojil a vrhl se na instalaci Smart Console, ale instalátor nešel spustit:
Jelikož ve Windows, už rozhodně nejsem jako ryba ve vodě, chvíli mi trvalo než jsem zjistil, že celý problém je v certifikátu výrobce SW (tedy D-Linku), jehož platnost už bohužel vzhledem k stáří poslední aktualizace vypršela.
Hlavně nepropadnout panice – příkazový řádek nás zachrání
Už jsem se pomalu začal smiřovat, že na Windows 10 v roce 2016 instalátor nerozjedu, leč při hledání na googlu jsem narazil v jedné diskuzi na poměrně nečekané řešení. Stačí spustit aplikaci z příkazové řádky spuštěné pod správcem a aplikace se rozjede navzdory vypršenému certifikátu.
Nejprve jsem vyhledal „Příkazová řádek“ a pomocí pravého tlačítka vybral „Spustit jako správce“.
Pak už jen stačilo napsat jméno instalátoru (exe souboru) včetně celé cesty a bylo vymalováno – instalátor naběhl.
Heuréka – funguje to!
Samotná aplikace pak již běží i pod Windows 10 kupodivu bez problémů. Je až s podivem, že to lze takto poměrně jednoduše obejít.
NAS servery od Synology běží interně na operačním systému Linux a tak se můžete dostat do stavu, kdy byste na své NASce, chtěli mít i své oblíbené konzolové aplikace.
Samotné Synology připravilo ke správě aplikací jejich vlastní „Centrum balíčků“, který obsahuje sice výborné aplikace, ale nejsou zda obsaženy žádné klasické konzolovky.
NAS Synology – centrum balíčků
Naštěstí máme možnost přidání správce balíčků opkg, který je odnoží ipkg, tedy systému určeného pro embedded zařízení (mini-počítače).
Přihlásíme se na svou NAScu (pomocí ssh <názevUživatele>@<IPadresa/názevNas>) a přepneme na uživatele root
sudo su
Vytvoříme adresář na pevném disku
mkdir -p /volume1/@entware-ng/opt
Vytvoříme symbolický link do kořeného adresáře
ln -sf /volume1/@entware-ng/opt /opt
Spustíme instalační skript v závislosti na architektuře CPU v naší NASce (pro většinu domácích NAS to bude ARM). Pokud si nejsme jistý zjistíme to jednoduše pomocí příkazu:
...
if [ -f /etc.defaults/.bashrc_profile ]; then
source /etc.defaults/.bashrc_profile
fi
source /opt/etc/profile
PATH=$PATH:/var/packages/Java8/target/j2sdk-image/bin # Synology Java runtime enviroment
PATH=$PATH:/var/packages/Java8/target/j2sdk-image/jre/bin # Synology Java runtime enviroment
...
Restartujeme NAS
Kontrola zda byla instalace úspěšná
Pokud jsme vše udělali dobře a nevyskytla se během instalace nějaká chyba měli bychom být nyní schopni spustit balíčkovač opkg,
Balíčkovací systém opkg v konzoli
Instalace z repozitáře
Samotná instalace aplikace je velice podobná jakémukoliv jinému balíčkovacímu systému v konzoli., tj. např. pokud chceme nainstalovat souborový manažer Midnight Commander pak stačí zadat:
opkg install mc
a balíčkovač už se postará o případné závislosti.
Souborový manažer Midnight commander
Aktualizace balíčků
Jelikož samotná repozitory není jen statický balík pevně daných aplikací, ale občas nějaké další přibydou, a nebo jsou již aplikace povýšeny na novější verzi, je vhodné občas udělat aktualizace a to následující dvojici příkazů
# zaktualizuje seznam aplikací v repozitory a jejich verzí
opkg update
# aplikuje aktualizace na již nainstalované aplikace
opkg upgrade
Seznam všech dostupných balíčků
Kromě možnosti vypsat si seznam lokálně přímo v konzoli příkazem opkg list, se můžeme podívat na seznam balíčků i na webu v závislosti na použité architektuře procesoru
Vyšla zřejmě poslední aktualizace pro Mac OS X Snow Leopard a nezbývá se než se těšit na nového Lion 10.7 někdy v létě.
Aktualizace 10.6.7 je doporučena pro všechny uživatele používající Mac OS X Snow Leopart a obsahuje základní opravy systému pro vylepšení stability, kompatibility a bezpečnosti vaše Macu, zahrující tyto opravy:
Zlepšení spolehlivosti Back to My Mac
Vyřešení problému s přenosem souborů na některé SMB servery
Dnes je tomu 20 dní co jsem si nainstaloval jako primární operační systém Ubuntu 8.04. Je to tak poprvé, pokud nepočítám různé pokusy ve virtualizaci, kdy jsem si mohl „osahat“ tento tak trochu jiný operační systém a programy v něm při seriózní práci. Dojmy jsou velice rozporuplné a pokusím se je vylíčit v tomto a navazujících článcích
Na začátku je potřeba uvést, že jsem dlouhodobý uživatel Windows, který si prošel různými verzemi tohoto operačního systému (dále jen OS) od verze 3.0, 3.11, 95, ME, 98, NT až po dnešní XP. Je mi proto jasné, že některé neduhy Ubuntu jsou dány i mou nezkušeností s tímto OS a pár dnů nemůže poskytnou takové zkušenosti, jako ty, které jsem nasbíral s Windows za několik let. Pokusím se i přesto být co nejvíce objektivní.
V předchozím odstavci jsem uvedl mé zkušenosti s Windows, ale již během této doby zde bylo pár mých pokusu a „hrátek“ s Linuxem. Byly to však vždy vzplanutí na pár dnů, které po nějaké době usnulo. Jedinou větší zkušeností bylo provozování serveru na základní škole, tehdy ještě na systému Linux Mandrake (dnešní Mandriva), které mi dalo určitě zkušenosti především z konzolového prostředí.
Dřívější hrátky změnilo až sepsání článku k virtualizaci na desktopu pro živě.cz (v době psaní toho článku ještě článek na živě nevyšel), kde jsem si udělal kompletní přehled o virtualizaci a software, které lze k tomuto účelu použít. Objevil jsem také jednu do té doby pro mě neznámou vlastnost, tzv. bezešvý režim a absolutně mě uchvátilo toto video na youtube:
Jednak kvůli článku, ale svým dílem i ze zvědavosti jsem se rozhodl vyzkoušet si kombinaci Ubuntu 8.04 + Compiz + VirtualBox, tedy přesně stejnou kombinaci, která je použita na onom videu výše.
OS provozuju na následujícím hardware:
Notebook IBM ThinkPad Z60m
– Intel Pentium M (Dothan) 1.73
– ATI Mobility Radeon X600 with 128MB
– 15.4″ wide-screen TFT with 1680×1050 resolution
– 2x1GB PC2-4200 memory standard
– 60GB 5400RPM SATA HDD
– AD1981HD HD Audio 1.0 controller
– DVD±RW
– Broadcom 10/100/1000 Ethernet
– IBM 11a/b/g Wireless LAN Mini PCI Adapter II
– Integrated Fingerprint Reader
Instalace systému Ubuntu
Instalace systému Ubuntu probíhá v hezkém a intuitivním prostředí, které zvládne opravdu i naprostý začátečník.
Pro některé vadou na kráse může být nemožnost vybrat programy, které se mají nainstalovat, ale pro většinu bude tato vlastnost spíše výhodou, jelikož se budou stejně v záplavě programů zpočátku ztrácet. Ubuntu má tak filozofii, že nainstaluje předpřipravený balík programů, a kdykoliv je možné některý z těchto programů odinstalovat, či nainstaloval další.
Další drobný zádrhel může nastat, pokud máte nějaké nestandardní připojení k síti, či pokud nejste v době instalace připojeni k internetu. Vzhledem k velikosti instalačního média (1CD) není technicky možné, aby na něm byly kompletní jazykové mutace všech programů a ty se dotahují z internetu až v průběhu instalace. Pokud jste tedy bez připojení, musíte se spokojit „pouze“ z anglickou verzí systému
Instalace veškerého hardware proběhla bez sebemenšího problému. Vše co potřebuji fungovalo hned. Jedinou změnou po instalaci, kterou však systém nabídl sám, byla instalace akcelerovaného 3D driveru pro grafickou kartu ATI, která proběhla také bezproblémově. Pravda, že ihned po instalaci nefungovala čtečka prstů, která se však musí doinstalovat i ve Windows (kde se musí bohužel doinstalovávat téměř všechen HW) a která je jakousi třešinkou na dortu bez které člověk může fungovat. Popis instalace jsem sepsal v tomto článku.
Instalace a konfigurace VirtualBoxu
Jako virtualizační prostředí jsem zvolil VirtualBox, zejména proto, že je k dispozici zdarma, je kompletně v českém jazyce a jako jediné obsahuje podporu bezešvého režimu v Linuxu ve stabilní verzi. Samotná instalace je opět jednoduchá, i když začátečník již může mít drobné problémy.
Nejpve je potřeba stáhnout si DEB balíček ze stránek Sunu, na které se nejlépe dostaneme před odkaz na virtualbox.org. Instalátor bude potřebovat zkompilovat nový modul kernelu (jádra systému) a je tak potřeba mít v systému nainstalovány hlavičky kernelu. To naštěstí nebyl problém a tak se k mému údivu vše podařilo napoprvé.
Detailní konfigurace VirtualBoxu by vydala na celý samostatný článek a tak zde jen uvedu, že předmětem mého zájmu bylo virtualizovat Windows XP a že instalace proběhla opět bez jakýchkoliv problémů a bez nutnosti nějakých dalších driverů. Co však silně doporučuji je doinstalovat tzv. „Přídavky pro hosta“, bez kterých bude systém pomalejší a budete ochuzení o některé výborné funkce – plynulý přechod myši mezi virtualizovaným a normální OS, možnost jednoduchého sdílení adresářů mezi systémy a konečně i možnost přechodu do tzv. bezešvého režimu.
Po nainstalování OS do virtuálního stroje, doinstalace přídavků pro hosta a stisknutí klávesy pravý Ctrl + L vám najednou oba systémy (Ubuntu a v mém případě Windows) splynou do jednoho. Díky tomu však bohužel „přijdete“ o plochu Windows, která je však přístupná po kliknutí na ikonku plochy. Jakmile však kliknete kdekoli jinde, opět zmizí.
Instalace Compiz
U akceleračního prostředí jsem zvolil složitější variantu instalace, tj. pomocí kompilace ze zdrojových souborů, dle postupu uvedeném zde. Nevýhodou je nutnost instalace spousty balíčků systému se zdrojovými soubory a větší náchylnost na chyby, výhodou je pak nejnovější verze compizu a funkce, které v základní verzi, která je součástí reposity nejsou. Pokud ale nechcete pokoušet osud, vystačíte si určitě i se standardním compizem.
A co dál?
Těmito kroky byl systém připraven k používání a zbývalo ho již jen odzkoušet a doinstalovat případné další uživatelské programy. Co se týče operačního systému zatím samá chvála a ve spoustě oblastí byla instalace ještě jednodušší a méně problémová než v případě OS Windows.
Nespornou výhodou Ubuntu je opravdu výborná podpora i v češtině a pokud nebudete vědět kudy kam můžete se podívat na předpřipravené návody na wiki.ubuntu.cz a nebo se porozhlédnout po fóru forum.ubuntu.cz
Mezi uživateli je pro telefonování prostřednictvím internetu velmi rozšířený komunikační program Skype, který však není standardní součástí zdrojů (reposity) na Ubuntu. Jak si Skype jednoduše a pohodlně nainstalovat?
Řešení je opravdu opět triviální a jmenuje se „medibuntu“ (Multimedia, Entertainment & Distractions in Ubuntu), což je jakási reposity obsahující software, která nemůže být kvůli legálnosti součástí standardních zdrojů Ubuntu. Reposity obsahuje mnoho výborného softwaru zdarma a také námi požadovaný komunikační program Skype.
Nejprve je potřeba přidat nový zdroj mezi reposity. Lze to udělat buďto přes grafické rozhraní přes menu „Systém->Správa->Zdroje softwaru“ a nebo jak je v Linuxu dobrým zvykem i před příkaz v konzole.
Pokud použijeme způsob přidání přes konzoli napíšeme do ní pro verzi Ubuntu 8.04 příkaz: „sudo wget https://www.medibuntu.org/sources.list.d/hardy.list -O /etc/apt/sources.list.d/medibuntu.list“ následovaný přidání GPG klíče: „sudo apt-get update && sudo apt-get install medibuntu-keyring && sudo apt-get update“.
Díky předchozímu kroku máme zdroj přidán a můžeme přistoupit k samotné instalaci. Já opět použil způsob instalace přes konzoli a stačilo zadat „sudo apt-get install skype“ a počkat na nainstalování.
V menu „Aplikace->Internet“ se vám objevila nová položky Skype na kterou stačí kliknout a rázem na nás svítí přihlašovací okno Skype. Další postup už je o samotném ovládání programu, což není předmětem tohoto článku.
