Knutíkův blog

Včera konečně dorazil první telefonní účet a já se tak díky znalosti referenčního čísla uvedeného právě na tomto účtě mohl pustit do zajišťování použitelného internetového připojení přes pevnou linku technologií ADSL.

Na začátek jsem potřeboval zjistit, jak je to vlastně s Českým Telecomem a ostatními společnostmi poskytující služby technologie ADSL. Zanedlouho jsem zjistil, že je potřeba si u Českého Telecomu standardně zaplatit minimální tarif, který v případě potřeby využití pevné linky pro internet činí 329Kč (vč. DPH). Jako druhá podmínka pro využití pevné linky pro internet je dostupnost technologie ADSL ve vaší ústředně, což lze velice jednoduše ověřit např. na stránkách telecomu. Nemáte-li tu smůlu, že spadáte do pouhých 10%, kde by technologie neměla být dostupná vůbec, pak můžete postoupit ke kroku dalšímu a to výběru společnosti a tarifu „šitého na míru“.

Vzhledem k počtu společností, které připojení přes ADSL nabízejí, by se mohlo zdát, že bude nabídka opravdu pestrá, ale opak je pravdou. Existuje defakto jedna velkoobchodní nabídka, kterou Český Telecom prodává ostatním společnostem za dané ceny a tak mají „alternativní“ operátoři velice malý prostor jak ony nabídky vylepšit. I přesto tento fakt lze však určité rozdíly vypozorovat. Já jsem se nakonec rozhodl pro nabídku společnosti GTS Novera (vzniklé spojením společnosti Nextra a GTS), konkrétně nejlevnější tarif Novera DSL Fun 512/128, který je oproti „původní“ tarifu Českého Telecomu vylepšen o 2GB dat na měsíc (oproti původním 1GB), dále možností dokoupit si za příplatek 60Kč další 2GB na původní rychlosti, při podpisu na 12měsíců aktivací za 1Kč, pevnou IP adresou v ceně (oproti dodatečně placené služby) a modemem za 999Kč.

Registrace objednávky byla intuitivní a jednoduchá. Po výběru požadovaného tarifu a ověření dostupnosti internetu na vaší pevné lince stačilo zadat pár osobních, korespondenčních údajů a informací o pevné lince, výběru modemu a způsobu instalace a po potvrzení závazné objednávky byla připravena objednávka k vytištění a podepsání. Nyní jsem ve fázi, kdy je potřeba smlouvu zaslat podepsanou zpět do GTS a čekat na kurýra, který by měl přivést samoinstalační balíček připojení k internetu.

Jelikož nemám momentálně, kde smlouvu vytisknout, musel jsem si ji nechat poslat domů a celá instalace se tak zřejmě prodlouží. Nicméně sám jsem zvědav kolik času „to“ celé bude nakonec trvat, už i z důvodu momentálních mediálních reklamních záplav zejména v televizi k této technologii. I firma GTS poskytuje ADSL do konce dubna v akci, což je dáno právě onou aktivací za korunu.

Aktualizace 9.5.2006

Situace se nakonec opět změnila a rozhodli jsme se využít místo nabídky ADSL před telefonní linku raději „mobilního“ připojení prostřednictvím technologie Internet 4G od společnosti T-Mobile. Nyní by již měla být služba objednána a uvidíme kdy budeme konečně na internet připíchlí a jak se ona služba osvědčí. Původní závaznou objednávku u GTS Novera nebyl nakonec problém před podpisem smlouvy zrušit.

Blíží se konec března, který se poslední dva roky nesl ve znamení pro mě blížicího se daňového přiznání a i ten letošní není jiný. Letošní přelom měsíce je však spojen i s událostí druhou, neméně vyznamnou a to mým přechodem z živnostníka na zaměstnance se všemi klady i zápory k tomu patřícími.

Je to nepříjemný pocit, když celý rok odvádíte určitě pravidelné platby za zdravotní a sociální pojištění a pak přijde najednou platba další, mnohem větší – platba daně příjmu z výdělečné činnosti. Mnozí mohou namítnout, že je možno platit zálohu na daně a nebo že zaměstnanci platí daně mnohem vyšší, ale ti také mají mnohem větší komfort – nemusí si vést daňovou evidenci, nepotřebují účetního, nemusí si shánět zakázky aby se uživili a takto bych mohl pokračovat. Než se pozastavím nad mým přechodem na zaměstnance, zmíním se zde ještě o letošních daních.

Již na začátku tohoto roku mi bylo jasné, že se letošní částka odvedená státu v mém případě mnohem zvýší, jelikož jsem neměl zase toliko nákladů, které bych si mohl dát do daňové evidence (neboli účetnictví). Vše pak svým způsobem za mě vyřešili zákonodárci, kteří schválili navýšení odpisu paušálních nákladů pro můj obor činnosti z 25% na 50% a já tak věděl, že letos poprvé tohoto využiji. V praxi to znamená, že k daňovému přiznání dokládáte pouze příjmy a výdaji si odečte „paušálem“ ve výši právě 50%. Výsledná částka se pak sníží ještě o odvedené zdravotní a sociální pojištění a případně i důchodové připojištění a nebo živostní pojištění – ovšem poslední dvě ne v plné výši, ale v zákonem stanoveném odpočtu. Tím dostáváme příjem – základ daně – z kterého již nezbývá než % vyjádřit výši daně kterou musíme zaplatit. V mém případě to nakonec nevyšlo tak tragicky, i když oproti minulému roku to bylo velké navýšení, ale opět je zde jedno „ale“ a tím je sociální pojištění. Platil jsem si zálohy, leč jsem si nějak nevšiml, že se minimální zálohy zvedly a zaplatil jsem tak méně než jsem měl. S ohledem na můj daňový základ pak vyšla suma, která dokonce převýšila daň z příjmu a to rozhodně milé není a s tímto jsem nepočítal. Toto je tedy věc první, která mě čeká zaplatit.

Druhou událostí je přechod z živnostenského poměru do zaměstnaneckého. Ten sebou nese onen luxus, který jsem zmiňoval výše, ale také vyšší daňovou a pojistnou (zdravotní a sociální poj.) zátěž. Po zadání mé nástupní hrubé mzdy do mzdového kalkulátoru jsem nestačil zírat a teprve zde se nejvíce ukazuje nadpis tohoto článku. Přijde mi to nehorázné odvádět měsíčně státu 11tis. Kč! Vždyť to je částka, kterou spousta lidí dostane jako celou čistou mzdu. Bohužel v tomto státě být momentálně úspěšný, mít nadprůměrnou mzdu je pomalu trestným činem, a je to potřeba dát pořádně najevo. Lidé s vyššími přijmy je přeci potřeba pořádně „obrat“, abychom měli na všelijaké flákače, kteří nedělají nic jiného než chodí na pracovní úřad. Bohužel čím větší mzdu máte, tím se zvyšuje %podíl, který odvedete. Jako by nestačilo, že ono % se automaticky počítá z vyššího základu, ne je potřeba i toto procento zvyšovat. A v tomto se mi líbí myšlenka ODS na rovnou daň. Myslím, že je to mnohem spravedlivější systém.

Oba předchozí odstavce mají vliv i na věc poslední a to mé stěhování do Prahy. Teprve od neděle jsem stál před úkolem najít si v Praze bydlení a tak bylo potřeba si spočítat mé pravidelné měsíční náklady a to byl šok zatím poslední. Člověk si zvykne na určitý „standard“ o který by nerad přišel. Přesunem do hlavního města, kde jak se říká jsou mzdy nejvyšší by pak dalo očekávat, že se tento „srandard“ zachová a nebo i zvedne, ale v mém případě a v kombinaci s mými okolnostmi dojde zřejmě k opaku. Těmito okolnostmi je přechod z živnostníka na zaměstnance, opuštění bydlení s rodiči a také přestěhování do Prahy, kde je bydlení zřejmě nejdražší v celé naší vlasti. Celá rekapitulace vypadá proto takto:

• leasing auta – 6718 Kč
• pojištění (životní, penzijní, stavební spoření) – 2830 Kč
• účet za telefon – 350 Kč
• účet za internet – 600 Kč
• benzín – 800 Kč
• MHD Praha – 420 Kč
• jídlo – 3000 Kč (obědy hradí z větší části firma formou stravenek)
• nájem bydlení – 10000 Kč
• suma sumárum měsíčně – 24718 Kč

Ano je to svým způsobem šílená suma, kterou budu muset měsíc, co měsíc odvádět ze svého čistého platu. Kromě toho si stát vezme nemalou sumu peněz jak již bylo zmíněno i z příjmu hrubého. Život v Praze se tak jeví pro „nepražáka“ jako velmi drahý, ale věřím, že vše finančně utáhnu a zejména po splacení leasingu za půl roku bude již vše v růžovějších barvách. Rozhodl jsem se pro tuto změnu a proto musím i něco obětovat.

Je to již nějaký ten pátek, kdy jsem si koupil svůj vlastní první digitální fotoaparát a od této chvíle bylo potřeba projít určitými událostmi, abych dospěl k jedné z mé největších vášní – digitální fotografii. Na této metě se však vývoj nezastavil a vše se neustále nadále vyvíjí, mění, ztvárňuje a hledá si své místo.

Tento článek bude jeden z mnoha/mála?, které jsou určitým způsobem historickým pohledem na konkrétní téma. A proč takovéto články píši? Musím se přiznat, že zejména pro sebe, jakožto určitý odkaz jak se věci chronologicky udály. Za nějakých 10,15,20 let se k takovýmto článkům vrátím a myslím, že se nebudu stačit divit cože se to tehdy v mém životě odehrávalo. Platí to i pro články ostatní, ale u takovýchto sumačních bude myslím ono podivení vzhledem k množství faktů největší. Předem proto varuji náhodné i poctivé čtenáře, že články tohoto typu bude obvykle delších rozměrů a osobnějšího, někdy až pro „ostatní“ nezajímavého charakteru ;-).

I. část zřejmě dvoudílné série článků k mé vášni se bude věnovat historickému vývoji mé fototechniky, tedy věci která přímo s hlavní vášní souvisí.

Co se událo před mým prvním fotoaparátem

První záblesk v mé historii, na který si vzpomínám, se odehrál zřejmě na základní škole. Tam jsem na jeden z letních školních výletů přivezl jako jediný z celé třídy na tehdejší dobu velice pokročilý poloautomatický analogový fotoaparát ruské výroby. Jelikož jsem v té době byl ještě žákem základní školy, dostal jsem přidělený „pouze“ černobílý kinofilm, což s odstupem času dotváří onu již historickou hodnotu. Má éra, tehdy ještě značně amatérského focení, bez jakýchkoliv znalostí techniky a s použitím veškerých automatických vymožeností „ruského stroje“ pokračovala nadále i na střední škole, ve formě dokumentace výletů.

… říkám si škoda, že nemám scaner, někdy se však dostanu k tomu, abych většinu svých fotek z dětství převedl do digitální podoby a snad si při té příležitosti vzpomenu na tento článek a opatřím jej i fotografii, pořízenými „klasickou“ analogovou technikou…

Můj první digitální fotoaparát – Olympus C1

V listopadu 2001 přišel první krůček do světa digitální techniky, kdy jsem si za tehdy neskutečných 14tis. Kč (sám se divím, kde jsem tehdy dokázal vydělat takovou sumu) koupil na tehdejší dobu něco nepředstavitelného – Olympus C1 (rozlišení CCD 1,3Mpix, optic. zoom 0x). Dne se jen podivuji jak se člověk mohl nad tímto fotoaparátem rozplývat, jak se za něj nestyděl když ho někde ukázal a ba co víc si ho všichni s velkým nadšením prohlíželi a obdivovali. I když tento kousek stále vlastním, je pro mě již nepoužitelný. Velice omezuje fotografa v kreativitě zejména tím, že je řízené automaticky logikou a tvůrčí myšlení je tak omezeno na výběr správné kompozice, kterou navíc nelze přímo ovlivnit žádným zoomem. Z pohledu několika let zpět, kdy byla digitální fototechnika v plenkách, však tento fotoaparát plně splnil to co od něj člověk mohl očekávat – a tedy i já – tj. fotografickou dokumentaci různých věcí a akcí bez dalších větších nákladů – jakožto tehdy pro mě hlavní výhodou oproti klasickému analogu. Fotoaparát k svému provozu vyžadoval dva kusy tužkových baterií, které se však musely velmi často měnit. K základní výbavě pak patřila ještě 8MB paměťová karta typu SmartDrive, k níž jsem si hned dokoupil další – mnohem větší – o kapacitě 32MB – to bylo tehdy něco :-). Tímto fotoaparátem jsem zdokumentoval začátky přestavby našeho domu, vývoj našeho irského setra, soustu akcí, výletů a rodinných oslav. Bohužel kvalita fotek vytisknutých na klasický fotopapír o rozměru 9x13cm nebyla zrovna valná ani při nejvyšším rozlišení fotoaparátu.

Skáču na další metu – Olympus C-765

V červnu 2004 se staly hned dvě události, které ovlivnily vývoj mé státe z tehdejšího pohledu budoucí vášně. Jedna, kterou jsem očekával, a to výměna fotoaparátu za pokročilejší model a druhá, která mě ani ve snu nenapadla a kteroužto byl začátek mé éry focení na koncertech. Téma okolo vývoje objektů mého fotografického zájmu dokončím v druhém díle a proto zde jen velmi okrajově. S koupí fotoaparátu jsem tehdy vcelku otálel. V tehdejším mém zaměstnání pracoval Stiff (kolega z práce a zároveň spoluprovozovatel serveru xichty.cz), který v té době měl již ve foťácích solidní přehled a rozuměl oněm pro mě ještě stále záhadným parametrům a proto jsem ho požádal o zhodnocení mého výběru – Olympusu C-765 (rozlišení CCD 4,0Mpix, optický zoom 10x). Stiff mě sice zprvu přesvědčoval, že bych si měl koupit také Sony DSC-F717, který již tehdy vlastnil, ale já tvrdil, že tak kvalitní fotoaparát přeci nepotřebuji, když jsou mým fotografickým okruhem zájmu jsou zcela běžné věci, na které i 765ka dostačovala. Olympus jsem si nakonec skutečně za 12,5tis. zakoupil a otevřely se mi tak díky mnohem vyspělejšímu fotoaparátu určité nové možnosti. Netrvalo dlouho a i vlivem několika náhodných okolností jsem se ještě jako normální návštěvník ocitl na prvním hudebním festivalu s foťákem chutí pořídit pár snímků a mohl tak vyzkoušet defakto poprvé „naplno“ možnosti focení za stížených světelných podmínek. Díky dostatečnému rozlišení fotoaparátu jsem si mohl udělat i pár nejpovedenějších snímků ve formátu A5, které jsem si zarámoval a pověsil na zeď.

Přecházím na jeden z nejkvalitnějších „kompaktů“ – Sony DSC-F828

Uplynulo sotva půl roku, já mezitím s foťákem navštívil solidní počet hudebních festivalů, a opět jsem začal mít „chutě“ fotopřístroj vyměnit za lepší. Laťku jsem tentokráte zvedl opět výše a pokukoval po „elektronické zrcadlovce“ – název je poněkud matoucí, jelikož s principem zrcadlovky nemá tento fotoaparát nic společného a spadá tak do kategorie kompaktů, i když se to vzhledem k jeho rozměrům nezdá – Sony DSC-F828. Jelikož cena nového fotoaparátu byla v té době okolo 29tis. a hodnota stávajícího Olympusu C-765 okolo 10tis. rozhodl jsem se pro koupi staršího kousku – myslím, že se to vyplatilo. Fotoaparát jsem nakonec včetně 256MB karty MemoryStick zakoupil za 21tis. a byl jsem nadšen. Rychlost ostření, přesnost, přisvětlovací paprsek, manuální plynulý zoom, 8Mpix, podpora karet CompactFlash, to vše slibovalo kvalitnější fotografie a hlavně také mnohem větší prostor ke kreativitě fotografa.

Má první zrcadlovka, kterou jsem si příliš neužil – Canon EOS 350D

Říká se: „kdo jednou zkusí, nechce jinak“ a v případě ochutnávky focení zrcadlovkou v kombinaci s patřičnou vyzrálostí fotografa vzniká řekl bych až zcela jiná dimenze focení. Těžko se to popisuje, ale z dnešního pohledu byly mé předchozí fotoaparáty skutečnými hračkami a teprve použití zrcadlovky dává největší impuls k rozvoji každého fotografa. Jak jsem již předznamenal, je toto podmíněno určitou vyzrálostí a předchozí mezistupně pak jsou jistými „základními kameny“ pro přechod do této nové dimenze. Dáte-li do ruky zrcadlovkový foťák fotografovi začátečníkovi, pak vězte, že ani s použití této techniky nedokáže vykřesat okouzlující a nádherné obrázky a často se bude naopak s takovýmto přístrojem trápit. On už fakt, že např. v drtivé většině případů nelze při focení snímek vidět na displeji může u většiny lidí vyvolat až fobii jak snímek bez LCD náhledu vlastně pořídit. Tím jsem poněkud zabrousil do úvodní problematiky zrcadlovek a nyní již zpět k mému konkrétnímu modelu, tedy Canonu EOS 350D.

Na koupi tohoto foťáku se opět podílel jeden z kolegů v práci, který se rozhodl si tehdy čerstvou novinku koupit a já se po informacích cože tento foťák vlastně umí rozhodl ho následovat. V dubnu 2005 jsem se odhodlal a za 27,5tis. skutečně fotoaparát na jednom internetovou obchodě zakoupil včetně „setového“ objektivu Canon 18-55mm (btw. něco hrozného, ale za neberte to za ty peníze). Tento „seťák“ ovšem byl pouze klasickým objektivem, a já tak pociťoval stále častěji absenci nějakého teleobjektivu. Určitou dobu jsem to řešil tím, že jsem si na focení brával fotoaparáty dva, tj. jak Sony DSC-F828, tak i Canon EOS 350D, postupem času jsem se však rozhodl pořídit si plnohodnotný teleobjektiv.

Můj první nesetový objektiv – Sigma 70-200/f2.8

Vzhledem k podmínkám, ve kterých jsem fotíval, jsem pomrkával po objektivech střední třídy a nakonec si vybral klenot s označením Sigma 70-200/f2.8, za který jsem tehdy obětoval 24,5tis. Tento objektiv je opravdovou perlou ve své kategorii, jelikož svou konstatní světelností po celém rozsahu, která je navíc na vynikající hodnotě f2,8 a nádhernou kresbou prostě každého dostane a v této kategorii, tak myslím nemá konkurenci. Na této metě jsem zatím skončil, ba co naopak jsem z této mety spadl. Jak jsem se již zmínil v jednou z prvních článků, tak jsem na konci léta 2005 přišel o Canon EOS 350D včetně setového objektivu. Momentálně proto fotím mým starším foťákem Sony DSC-F828, který se mi navíc nyní nepodařilo vyreklamovat.

Co dále?

Po sérii posledních koncertů Žebřík a Andělé jsem se rozhodl, že se svým stávajícím foťákem Sony DSC-F828 zůstat prostě nemůžu. Focení se pak pro mě již nestává požitkem, ale pomalu nucenou záležitostí a ona eufórie se prostě nedostavuje. Budu se proto snažit si do léta opět Canon EOS 350D koupit. Lákají mě také i vyšší řady jako Canon EOS 20D a nebo 30D, ale ty si bohužel ještě nějakou chvíli nebudu moci zcela jistě dovolit. Život je někdy krutý, v mnoha směrem, a je potřeba se oklepat, jít si opět dál za vysněným cílem a já do toho mého ještě nedošel. Mnoho lidí mě považuje za blázna, jsou to ale vesměs lidé, kteří nevidí rozdíl mezi kompaktem za pár tisíc a zrcadlovkou za pár desítek tisíc. Z jejich pohledu se není ani čemu divit, fotky by v jejich podaní dopadle zřejmě z obou kategorií stejně „zdařile“, ba co naopak možná i v druhém případě hůře.

Tak a už se toto téma nevyhne ani mému blogu. Ač jsem přesvědčen, že se toto téma částečně účelně (z hlediska prevence) a i účelově (z hlediska mediální senzace) omýlá poslední dobou stále dokola, následující zpráva může být určitým zlomem ve vývoji… ale taky i nemusí.

Virus, způsobující ptačí chřipku, se rozštěpil na dvě samostatné genetické podskupiny. Tím se rozšířila genová základna, z níž by mohl vzniknout takový virus, který by způsobil lidskou pandemii. Vyplývá to z analýzy více než 300 vzorků viru H5N1, získaných od lidí a od ptáků.

Během roku 2005 byly všechny případy ptačí chřipky u lidí způsobeny jedním konkrétním subtypem viru H5N1, který postihl Vietnam, Kambodžu a Thajsko.

Nyní se však ukazuje, že virus H5N1, který začal postihovat lidi loni v Indonésii, má určité odlišné rysy. Vědci ho charakterizují jako „bratrance“ původního viru. Existence této variace viru neznamená, že by byla nebezpečnější pro lidi, ale vědci ji považují za znepokojující, protože to znamená, že u viru ptačí chřipky se zvyšuje genetická diverzita. Širší genová základna poskytuje viru více možností jak získat vlastnosti, jejichž prostřednictvím by mohl lehce napadat lidi. Genetická diverzita také znamená, že bude obtížnější vývoj viru vědecky sledovat.

Co to znamená pro běžného člověka? Zřejmě nic, jelikož v tomto ohledu je těžké, až nemožné, z pohledu běžného člověka této planety tento vývoj ovlivnit, či nějak zvrátit. Připadá mi i hloupé, přestat najednou kupovat drůbež, jen kvůli tomu, že existuje určitá – byť velmi malá – pravděpodobnost, že zkonzujeme zrovna infikované zvíře. To už máme mnohem větší pravděpodobnost, že nás ráno na ulici srazí auto. U podobných virů, které se velmi rychle vyvíjí, je zcela jistě složité cokoliv odhadovat – a to nemusím být virolog (či jak se podobná profese nazývá) – leč je potřeba alespoň na obecné rovině býti spíše lehkými pesimisty a mít o tomto „problému“ alespoň povědomí.

Informace k tomuto článku byly získány ze serveru blisty.cz. Více informací o ptačí chřipce lze najít např. na stránkách ptaci-chripka.cz.