Knutíkův blog

Včera odpoledne mě opustila psychická pohoda a jelikož Svišť nebyla doma, musel jsem se nějak z tohoto dostat sám. Nažhavil jsem ICQ a po chvíli našel osůbku, která by mi pohodu mohla vrátit.

Po tom co jsem se ujistil, že má Lol@ večer chvíli času zbývalo dořešit kam půjdeme. Po sérii dohad, zda se půjdeme jen projít a nebo si někam sednout, jsme nakonec zvolili variantu, která umožňovala obojí a to výlet na Petřín. Jelikož jsme na něm ani jeden ještě pořádně nebyli sliboval výšlap již dopředu napětí.

Sraz jsme si dali na Malostranském náměstí od kudyma jsme se vypravili směr újezd. Již cestou v tramvaji jsem zjistil, že lanovka na petřín není z důvodu rekonstrukce v provozu a tak jsme se Vydali první stezkou která při pohledu slibovala správný směr. Ve višňovém sadu jsme si dodali pár plodů pro nabrání síly na cestu a vyrazili téměř kolmě vstříct vrcholu. Již po pár metrech jsme však narazili na první problém v podobě více možností kam jít. Vydali jsme se tedy vpravo, abychom v zápětí zjistili, že „tudy ne“. Střihli jsme to tedy rovnou za nosem opět kolmě nahoru a natrefili na chodník ve výstavbě, který nás již dovedl až k rozhledně.

Bohužel otevírací doba slibovala vstup pouze do 20:00 a hodinky ukazovaly o 18minut více a tak jsme mohli zírat pouze na zalesněný vrchol, z něhož nebyla Praha vůbec vidět. Zjistil jsme tak alespoň vstupné, které činí do 26let 40kč a starší ročníky si musí 10Kč připlatit. Otočili jsme se na podpadku a vypravili se směrem dolů z vrcholu.

Cestou jsme potkali hvězdárnu spojenou s knihovnou a poměrně rozsáhlou růžovou zahradu – takto jsme ji pojmenovali, jelikož byla tvořena výhradně růžemi všech možných tvarů a barev. Následovaly klikaté cestičky, které místy lemovalo „úžasné“ kovové zábradlí z období ranného komunismu a tak jsme se tímto tématicky vrátili v povídání i k našemu děství a onomu roku 1989, který si oba pamatujeme :-). Zastavili jsme se ještě u rybníčku v Kinského zahradě a zanedlouho jsme již opouštěli Petřínské okolí. Na Andělu jsme se rozloučili a vydali se snad oba spokojeni a tak trochu i unaveni každý svým směrem k domovům.

Děkuji tímto Lole za podporu a jen musím potvrdit, že jak se říká umí opravdu nabít člověka pozitivně a omlouvám se alespoň malinko za čas, který by jinak věnovala učení – věřím, že to i tak zvládneš!

Ještě v práci jsem se domluvil s Ligthuntem, že mi půjčí jeho starší grafickou kartu ATI Radeon 7200, kterou už nějak nepotřebuje a já bych si tak mohl vyzkoušet, zda se mi doma kompík neseká právě kvůli grafické kartě. Domluvili jsme se tedy na 18:15 na metru Želivského. Vše probíhalo vcelku normálně do doby, než mi zazvonil telefon a na něm neznámé číslo. Po zvednutí jsem zjistil, že je to teta z Brna, kterou ještě nemám v novém telefonu a již jedna z prvních vět předznamenala, že to bude zajímavé: „Prosimtě Jirko mám na tebe obrovskou prosbu“. Z celého rozhovoru nakonec vyplynulo, že bych se měl stavit pro bratrance Mirka na letišti Ruzyně, kterýžto večer odlétal z bulharského Burgusu a doletět by měl v 0:20. Zde příhodu s bulharskem přeruším a dokončím v dalším odstavci. Ligthunt dorazil s malým zpožděníčkem, leč kartu sebou měl a tak jsme si zašli sednou kousek od Flóry na jednu z restauračních zahrádek na jedno malé pivíčko u kterého jsme probrali kdo co tak dělá a další věci ze života. Na Flóře jsem nasedl na metro a uháněl k domovu.

Grafickou kartu jsem doma zastrčil do kompíku a auha, vše vypadlo že je ok. Více jak hodina bez seknutí, to byl za poslední dobu úspěch, leč všechna radost byla zničena při pokusu o převod videa, kdy počítač opět zatuhl. Zdá se tedy, že to nějak při „normálním“ provozu funguje snad i lépe, a nebo to byla náhoda, ale problémy se sekáním to zcela jistě nevyřešilo. Udělal jsem si večeři a špekuloval nad tím jak se na letiště vůbec dostanu. Něco před desátou mě takhle napadlo zkontrolovat na internetu zda nemá letadlo zpoždění. A ouha, 0:20 žádný přílet z Burgasu nebyl uveden. Dal jsem si proto vypsat všechny přílety a postupně zkoumal spoje. Zastavil jsem se na čase 23:20, kde byl uveden Burgas. Volal jsem tedy tetě, že v onen čas co mi řekla jsem nic nenašel, ale že je tu jedno o hodinu dříve. Vše bylo hned jasné, jelikož opoměli odpočítat hodinový rozdíl v časovém pásmě Bulharska a já měl tak asi 10min., abych se rychle zbalil, našel nový spoj a vypravil se na letiště.

Spoje pěkně navazovaly a tak jsem se za 58minut v 23:10 nacházel v prostorách Terminálu 1. Zde mě čekalo nehezké překvapení v podobě zpoždění letadla, který nečinilo zrovna pár minut. Na tabuli svítil nový přílet v 0:10 a já se tak jal hledat nějaký ten tisk, abych zabil tu hodinu čekání. Naštěstí zde byl stojan s nějakými časopisy zdarma – ČD, nějaké bydlení a pak styl – a já se tak mohl zabrat do čtení. Letadlo nakonec dosedlo na letištní plochu v 23:55, leč letadýlko typu Boing 737 není zrovna malé a tak se odbavení cestujících protáhlo až na 0:25, což na druhou stranu nějak nevadilo, jelikož první noční spoj nám jel v 0:55. Než se vrhnu k popisy cesty zpět, která taky nebyla v tuto hodinu jednoduchá zastavím se u oné zmínce o Bulharsku.

Proč se vůbec stalo, že takhle navečer cestoval klučina sám z Bulharska do Prahy? Vysvětlení je jednoduché, ale nečekané. Kdož sledoval zprávy mohl zachytit, že Bulharsko zastihly v nedávných dnech záplavy. Bratranec s rodinou měli tu smůlu, že se jich to bohužel dotklo tím, že se jim zaplavilo auto, kterým do Bulharska přicestovali. Po této příhodě odcestovala Teta s mladším synem s tím, že otec s druhým synem dorazí, jakmile dají auto do servisu. Tam se jim ho sice podařilo dát, ale na letišti je nechtěli pustit pryč, jelikož přijeli autem a teď odlétají letadlem. Nikdy by mě nenapadlo, že takové věci můžou někdy řešit a tak prý nastalo vyslýchání i bratrance typu: jakou barvu má auto, jak se jmenuje tvá matka apod. No prostě hrůza. Nakonec alespoň jeho pustili, ale otec musel v Bulharsku ještě zůstat, aby vyřídil dalších tisíc lejster potvrzující, že se mu skutečně auto vyplavilo a že je v opravně.

A nyní k poslední části a to cestě zpět. Na letišti jsme nastoupili do nočního spoje 510, který nás po 30min. okružní jízdě odvezl na zastávku Motol. Tam jsme přestoupili do noční tramvaje 59 a pokračovali 25minut na I.P.Pavlovu, kde to naštěstí už znám a tak jsem věděl odkud ony noční autobusy odjíždějí – mám takový dojem, že právě I.P.Pavlova je totiž nejroztahanější zastávka v Praze. Z Ipáku už cesta byla jednuduchá, jelikož nám do Krče jedou hned čtyři autobusy a tak jsme nastoupili hned do prvního s číslem 513 a za pár minut již vystupovali na Budějovické. Následovala procházka noční Prahou a to už jsem před třetí hodinou ranní odemykal dveře bytu. Cesta se tak nakonec protáhla na více jak hodinu a půl a to nás ještě čekalo hledání spoje do Brna. Nažhavil jsem tedy internet, najel na studentagency a zjišťoval, kterýto nejdřívější žluťásek bude volný. Nakonec jsme vybrali spoj v 6:00, já jsem Mirkovi vysvětlil, kde má nastoupit, přestoupit a kde na Florenci najde prodej lístků a konečně před půl čtvrtou ranní ulehl. Před pátou hodinou ranní se se mnou ještě Mirek rozloučil a já pokračoval ve spánku do půl deváté. Moc jsem toho tedy nenaspal, ale zato to byl náročný a nevšední a nečekaný den. To jsem zvědav co mě čeká dnes.