Život: Noc strávená na letišti a tak trochu o Bulharsku

Ráno jsem ještě absolutně netušil co vše mě odpoledne čeká a tak se původní plány rozplynuly jak pára nad hrncem. Od příchodu z práce jsem se defakto nezastavil, ale vše se nakonec zvládlo, i když teď hledám páratka do očí, abych neusnul.

Ještě v práci jsem se domluvil s Ligthuntem, že mi půjčí jeho starší grafickou kartu ATI Radeon 7200, kterou už nějak nepotřebuje a já bych si tak mohl vyzkoušet, zda se mi doma kompík neseká právě kvůli grafické kartě. Domluvili jsme se tedy na 18:15 na metru Želivského. Vše probíhalo vcelku normálně do doby, než mi zazvonil telefon a na něm neznámé číslo. Po zvednutí jsem zjistil, že je to teta z Brna, kterou ještě nemám v novém telefonu a již jedna z prvních vět předznamenala, že to bude zajímavé: „Prosimtě Jirko mám na tebe obrovskou prosbu“. Z celého rozhovoru nakonec vyplynulo, že bych se měl stavit pro bratrance Mirka na letišti Ruzyně, kterýžto večer odlétal z bulharského Burgusu a doletět by měl v 0:20. Zde příhodu s bulharskem přeruším a dokončím v dalším odstavci. Ligthunt dorazil s malým zpožděníčkem, leč kartu sebou měl a tak jsme si zašli sednou kousek od Flóry na jednu z restauračních zahrádek na jedno malé pivíčko u kterého jsme probrali kdo co tak dělá a další věci ze života. Na Flóře jsem nasedl na metro a uháněl k domovu.

Grafickou kartu jsem doma zastrčil do kompíku a auha, vše vypadlo že je ok. Více jak hodina bez seknutí, to byl za poslední dobu úspěch, leč všechna radost byla zničena při pokusu o převod videa, kdy počítač opět zatuhl. Zdá se tedy, že to nějak při „normálním“ provozu funguje snad i lépe, a nebo to byla náhoda, ale problémy se sekáním to zcela jistě nevyřešilo. Udělal jsem si večeři a špekuloval nad tím jak se na letiště vůbec dostanu. Něco před desátou mě takhle napadlo zkontrolovat na internetu zda nemá letadlo zpoždění. A ouha, 0:20 žádný přílet z Burgasu nebyl uveden. Dal jsem si proto vypsat všechny přílety a postupně zkoumal spoje. Zastavil jsem se na čase 23:20, kde byl uveden Burgas. Volal jsem tedy tetě, že v onen čas co mi řekla jsem nic nenašel, ale že je tu jedno o hodinu dříve. Vše bylo hned jasné, jelikož opoměli odpočítat hodinový rozdíl v časovém pásmě Bulharska a já měl tak asi 10min., abych se rychle zbalil, našel nový spoj a vypravil se na letiště.

Spoje pěkně navazovaly a tak jsem se za 58minut v 23:10 nacházel v prostorách Terminálu 1. Zde mě čekalo nehezké překvapení v podobě zpoždění letadla, který nečinilo zrovna pár minut. Na tabuli svítil nový přílet v 0:10 a já se tak jal hledat nějaký ten tisk, abych zabil tu hodinu čekání. Naštěstí zde byl stojan s nějakými časopisy zdarma – ČD, nějaké bydlení a pak styl – a já se tak mohl zabrat do čtení. Letadlo nakonec dosedlo na letištní plochu v 23:55, leč letadýlko typu Boing 737 není zrovna malé a tak se odbavení cestujících protáhlo až na 0:25, což na druhou stranu nějak nevadilo, jelikož první noční spoj nám jel v 0:55. Než se vrhnu k popisy cesty zpět, která taky nebyla v tuto hodinu jednoduchá zastavím se u oné zmínce o Bulharsku.

Proč se vůbec stalo, že takhle navečer cestoval klučina sám z Bulharska do Prahy? Vysvětlení je jednoduché, ale nečekané. Kdož sledoval zprávy mohl zachytit, že Bulharsko zastihly v nedávných dnech záplavy. Bratranec s rodinou měli tu smůlu, že se jich to bohužel dotklo tím, že se jim zaplavilo auto, kterým do Bulharska přicestovali. Po této příhodě odcestovala Teta s mladším synem s tím, že otec s druhým synem dorazí, jakmile dají auto do servisu. Tam se jim ho sice podařilo dát, ale na letišti je nechtěli pustit pryč, jelikož přijeli autem a teď odlétají letadlem. Nikdy by mě nenapadlo, že takové věci můžou někdy řešit a tak prý nastalo vyslýchání i bratrance typu: jakou barvu má auto, jak se jmenuje tvá matka apod. No prostě hrůza. Nakonec alespoň jeho pustili, ale otec musel v Bulharsku ještě zůstat, aby vyřídil dalších tisíc lejster potvrzující, že se mu skutečně auto vyplavilo a že je v opravně.

A nyní k poslední části a to cestě zpět. Na letišti jsme nastoupili do nočního spoje 510, který nás po 30min. okružní jízdě odvezl na zastávku Motol. Tam jsme přestoupili do noční tramvaje 59 a pokračovali 25minut na I.P.Pavlovu, kde to naštěstí už znám a tak jsem věděl odkud ony noční autobusy odjíždějí – mám takový dojem, že právě I.P.Pavlova je totiž nejroztahanější zastávka v Praze. Z Ipáku už cesta byla jednuduchá, jelikož nám do Krče jedou hned čtyři autobusy a tak jsme nastoupili hned do prvního s číslem 513 a za pár minut již vystupovali na Budějovické. Následovala procházka noční Prahou a to už jsem před třetí hodinou ranní odemykal dveře bytu. Cesta se tak nakonec protáhla na více jak hodinu a půl a to nás ještě čekalo hledání spoje do Brna. Nažhavil jsem tedy internet, najel na studentagency a zjišťoval, kterýto nejdřívější žluťásek bude volný. Nakonec jsme vybrali spoj v 6:00, já jsem Mirkovi vysvětlil, kde má nastoupit, přestoupit a kde na Florenci najde prodej lístků a konečně před půl čtvrtou ranní ulehl. Před pátou hodinou ranní se se mnou ještě Mirek rozloučil a já pokračoval ve spánku do půl deváté. Moc jsem toho tedy nenaspal, ale zato to byl náročný a nevšední a nečekaný den. To jsem zvědav co mě čeká dnes.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..