Eurovíkend v Paříži

Již v lednu, tedy před přibližně půl rokem jsem psal článek o tom, jak jsme výhodně zakoupili letenky do Paříže a jak moc se už těšíme. Eurovíkend jsme nakonec opravdu absolvovali a Paříž nás uchvátila. Některé postřehy si zaslouží i sepsat a o tom bude tento článek.

Původní nadšení z ledna v podobě nákupů hned několika průvodců, studia Paříže přes Google Earth a Google Maps, zakoupení francouzského slovníku a učebnice jazyka postupně pomalu opadalo, aby se pár týdnů před 20. červnem opět vrátilo. Moc jsme se těšili ani už nevím na co více, jestli na Eiffelovu věž, Notre Dame či Louvre, a nebo také u nás obou na náš první let, i když zde převládaly spíše obavy doprovázené ale také velkou zvědavostí z neznámého.

Přílet do Paříže byl naplánován cca. na 19:30, což nám dávalo určitou naději, že budeme mít dostatek času se přesunou z docela vzdáleného letiště Orly Sud téměř do centra. Po odbavení kufrů a vyzvednutí palubního lístku jsme si na letišti počkali na nápis „Go to gate“ u našeho letadla, už poměrně nervózní jsme se přesunuli k prví kontrole a po chvíli následoval nástup do letadla. Měli jsme hned třetí řadu za pilotem, což člověku na jednu stranu dává nějaký lepší pocit že není na „ocase“, ale zároveň blbý pocit že nevidí dopředu. Upoutat, drobná instruktáž k letu a pak už si to letadlo šinulo na runway, aby se za pár minut odlepilo od země a my tak poprvé zažili ten pocit, kdy člověk ztrácí půdu pod nohama. Bylo to horší než jsem doufal, což bylo určitě značně i psychického rázu onoho „poprvé“, jelikož při cestě zpět jsem naopak téměř ani necítil, že jsme vzlétli.

Na pařížské letiště Orly jsme dosedli ještě za světla a tak jsme po hovorů domů, že jsme celí a zdraví, začali hledat stanoviště autobusu, který by nás dovezl do města. To jsme naštěstí našli docela rychle, ale pak nastal problém s hledáním místa, kde bychom zakoupili nějaký ten lístek. Bohužel ani po dotazu na informacích naštěstí v angličtině, jsme žádný automat venku nenalezli a tak zbývala druhá varianta, zakoupení lístku u řidiče, což však naštěstí nebyl takový problém. Po téměř hodině jízdy jsme se ocitli na Porte De Choisy, kde nás čekalo první a zároveň jediné setkání s tramvajemi – v centru Paříže tramvaje vůbec nepotkáte a první setkání s metrem. V suterénu metra jsme si zakoupili v automatu 20ks lístků, které se daly zaplatit i kartou. Následovalo první překonání turniketů – ještě že v té době nebyl nikdo okolo, jelikož jsme hned nevěděli jak na ně – a příchod hezkými dlážděnými uličkami až na perón metra.

U této první zmínce o metru si dovolím „malou“ vsuvku k dopravě metrem v Paříži. Ta je na rozdíl od té naší pražské značně rozsáhlejší. Cestující má k dispozici hned 14 linek, přičemž mezi nimi může na jeden lístek neomezeně přestupovat – za 1,5 € se tak můžete opravdu řádně povozit. Na jednotlivých linkách jezdí různá metra – napočítali jsme tři druhy a to jsme projezdili opravdu jen zlomek tras – a některá měla i kola, což jsem úplně nepochopil k čemu jsou dobrá – vlak jinak jezdil po kolejích. Zajímavé bylo i to, že v celém metru, tj. i při cestě vlakem byl plný signál mobilních telefonů a v Praze by se tak měli z čemu přiučit. Část metra je vyvedena nad úroveň země, přičemž přístup k nim je opět možná jen přes turnikety. Takovéto jízdy vřele doporučuji, jelikož je z nich opravdu hezký výhled. Jednotlivé stanice metra nejsou ve vlaku hlášeny a trasy se mohou i rozbíhat do více směrů – pozor proto do kterého vlaku nasednete, v rámci jedná trasy mohou být různé konečné. Celkově se mi stanice metra líbí svým historickým vzhledem více než v Praze, ale naopak vlaky metra jsou menší a méně pohodlné. Obrovskou výhodou je přítomnost téměř ve všech stanicích informační tabule, na které je vidět, za jak dlouho přijedou následující dva vlaky metra. Stejné informace jsou i v zastávkách autobusu.

Po dvou přestupech jsme se ocitli ve stanici Ménilmontant, kde bylo pro první den naše konečná. Pak už jen pár kroků do hotelu a po pár anglických frázích a zaplacení hotelu jsme se už šplhali do druhého étage, kde byl na tři noci náš pokoj s číslem dvě. Pokoj byl typicky pařížsky malý, skromně zařízený – letiště, stoleček, stůl a skříň – ale velice útulný a čistý. Přímo na pokoji byl i záchod s umyvadlem a sprchovým koutem. Do pokoje pak přes typicky francouzské okno prosvítalo světlo již pozdně večerní Paříže. My už jsme byli ale natolik z cesty vyřízení, že jsme raději ulehli, a první průzkum okolí nechali až na další den.

Po noci plné pro českého rodáka nezvyklého řinčení skútrů jsme se vydali na průzkum okolí, který jsme zakončili až v parku Parc des Buttes Chaumont, kde jsme zůstali až do poledne. Něco podobného jako tento park mi u nás opravdu chybí. Na docela velké ploše, ne však větší než pražská Letná se rozkládá krásné pahorkaté prostředí, plné mnoho jezírek, vodopádů a míst k odpočinku, meditaci či četbě – prostě krása pohledět. Během procházky po parku nás přepadl i hlad a tak jsme v okolí zakoupili francouzskou bagetu, sýr a nějaké to pití a udělali si první piknik v parku.

Druhá odbočka k parkům a piknikům. Po celé Paříži je rozmístěno několik opravdu nádherných a z našeho pohledu rozsáhlých parků, které jsou hodně jiné než ty v Praze. Kromě spousty cestiček a laviček jsou parky doplněny o různá jezírka, vodopády, kašny a květiny o které se pečlivě starají zahradníci. Spousta lidí se chodí i do parků naobědvat a nebo jen tak zahrát třeba Pétanque. Kromě parků pak Pařížané často posedávají a hrají Pétanque kolem umělého vodního kanálu, který vede napříč Paříží.

Po poledni jsme opustili park a vydali se k nejvyššímu přírodnímu místu Paříže – Sacré-Coeur. Cestou jsme se zastavili na krásném nadraží Gare Du Nord, abych si mohl prohlédnout TGV a pokračovali k vrcholu. Pak spoustou uliček se prokousali až na obrovitánskou křižovatku Place de la Condore u Champs-Elyséé. Odsud jsme také vkročili do parku Jardin des Tuileries, který nás v krásném prostředí zavedl až před brány Louveru. Prohlédli jsme si obrovskou skleněnou Pyramidu i hezká nádvoří obrovského muzea Louveru a pokračovali na ostrov Ille de la Cité, kde jsme si v jeho špici vychutnali krásu nábřeží Seiny. Zbývalo si ještě prohlédnout Notre Dame a program prvního dne jsme hlavně díky únavě ukončili na hotelu. V noci se tuze špatně usínalo, jelikož skútry byly ještě hlučnější než minulou noc, k tomu se přidaly bubny a další hlučení v ulicích a co více, tento rámus se protáhl až snad k čtvrté hodině ranní.

Třetí odbočka k ruchu, pořádku a dopravě v Paříži. Jak už jsem 2x zmínil, jeden z největších ruchů tvoří všudepřítomné skútry, které mají Pařížané opravdu v oblibě. Přes den jsou ulice plné turistů, pražan zvyklý na ruch v okolí václaváku však nebude udiven a noci město ožívá ještě více. Před den je město hezky uklizené, což se však rapidně po noci (zejména té sobotní) razantně změnilo, aby od ranních hodin naběhli každý den popeláři a postarali se opět o pořádek v ulicích, což se jim skutečně do poledne podařilo. Co se týče dopravy tvoří největší díl obrovská síť metra, propletená s pár linkami regionálních vlakových spojů (RER) a velkého množství autobusových linek. Autobusy mají ve městě velice často vyhrazené pruhy a tak i cesta autobusem nemusí být občas na škodu, a člověk si tak na rozdíl od metra může Paříž i hezky prohlédnout. Individuální přepravu tvoří stejně jako u nás auta, ale také v obrovské míře již zmiňované skútry a jízdní kola. Jízdní kola jsou navíc v centru na hodně místech k zapůjčení, čehož navíc Pařížané často využívají – jen málo z nich jezdilo na vlastních kolech.

Ráno jsme bez ohledu na krátkou noc vstali plni elánu a připraveni na další objevování a obdivování pařížských památek, zejména pak Eiffelovy věže, kterou snad zná opravdu každý a která bývá velice často brána jako hlavní symbol Paříže – však taky její různě veliké repliky jsou v zakoupení na každém rohu od 0,5 € až po větší skvosty okolo 8 €. V obchůdku naproti hotelu jsme si zakoupili něco k snědku, ještě na hotelu se posilnili a mohli vyrazit.

První zastávka se konala u Vítězného oblouku na „kruháči“ Charles de Gaulle. Nahoru jsme se nakonec nevypravili – výhled jsme si nechali na Eiffelovku – a tak jsme se mohli alespoň kochat nádhernými výhledy na Champs-Elyséé, Eiffelovu věž, či na novodobou „bránu“ ve vzdáleném komerčním centru. Postupně jsme se hlavními bulváry střídanými s tajemnými uličkami stále více a více přibližovali k oné magické Eiffelově věži, až jsme vstanuli na mostě Pont d’léna a obdivovali blízkost a velikost oné věže. Člověk znalý pražské petřínské rozhledny je zvyklý na výhled na město, ale Eiffelova věž je jiná. Je prostě mamutí, obrovská, extrémní. Těžko se to popisuje, člověk to musí zažít a není divu, že patří mezi jeden z Divů světa. Po chvilce zorientování jsme se postavili do fronty na výškově druhou část věže. Věž se celkově skládá ze tří pater, přičemž první dvě jsou přístupné po schodech a do třetí se lze vyvést pouze výtahem, což má ovšem hned dva problémy – mnohem větší fronty a také vyšší vstupné. My jsme tedy zvolili kompromis a jako zřejmě většina zamířili po svých do druhé části. Pohled na město byl úchvatný, jako celá věž, ale už dost nadšení. Výhodou celé věže je její masivní konstrukce a tak se ani za větru alespoň v druhém patře nekýve a také, celou dobu pod sebou člověk nemá nic průhledného, takže ač mívám občas při šplhání na drátové konstrukce všemožné závraťové pocity, tady to bylo bez problémů, jen nahoře jsme byli pořádně propocení – aby taky ne, když jsme zvládli 668 schodů.

Po stejné cestě dolů jsme se vzdálili bezprostřední blízkosti věže a zamířili do místních uliček, abychom si nakoupili opět něco k snědku a usídlili se v parku Parc du Champs de Mars, odkud jsme ještě mohli stále již opticky menší věžičku obdivovat. Pomalu jsme se ve velkém horku přesouvali k dalšímu velkému bodu, kterým byl mrakodrap poblíž nádraží Gare Montparnasse. Tam jsme v rychlosti shlédli nádraží, které bohužel bylo zrovna z části uzavřené – těžko říct proč, ale u vstupů byla policie a na nástupišti šla vidět blikající sanitka – a vypravili se na drobný odpočinek a doplnění energie na hotel.

Čtvrtá odbočka k dodržování pravidel Pařížany. Velice brzy jsme si všimli, že při čekání na zeleného paňáce na semaforech u přechodu zůstáváme velice často sami. Po pár dnech už jsme tomu také podlehli a ve většina případů chodili spíše podle situace na silnici, než semaforů. Další kapitolou je parkování aut, které jsou jak si brzy lze všimnout hodně potlučené a není se čemu divit, když auta jsou zaparkována často absolutně bez mezery mezi sebou. Z parkoviště se pak vyjíždí stylem žduch do prvního auta, žduch do druhého a už jsem venku. Nekupujte si tak raději auto, které jezdilo na francouzských silnicích, jelikož může být pod lakem značně otlučené.

Zbytek dne jsme vyplnili výletem za umělým vodním kanálem Bassin de la Villette, který je unikátním a obdivuhodným dílem Paříže a nejen jí. Kanál začíná na pravém břehu Seiny v centru města, aby se pak na několik metrů schoval podzem a následně opět vykoukl v celé své kráse. V části kdy vede kanál podzemí jsou nad ním na mnoha místech vybudovány parky, které mají světlíky přímo do útrob kanálu. Po vykouknutí kanálu opět na povrch nás čekaly krásné promenády lemované na obou březích spousty piknukujících a nebo jen tak odpočívajících lidí, které doplňovali opět hráči Pétangue. Svou nedělní pouť jsme zakončili až v parku Parc de la Vinette, kde jsme se však zdrželi opravdu už jen krátce. Zbývalo obstarat si jídlo navečer a mohli jsme opět vyčerpáni ulehnout k poslední pařížské noci.

Na poslední den nám nezbylo moc sil a tak jsme se jen tak blomcali (toulali) po obchodech. Navštívili jsme i jeden obchodní dům s elektronikou a knihami, kde co čert nechtěl při východu začala pípat kontrola. Zkusili jsme tedy na ochranku již otřepanou frázi „Do You speek English?“ leč se nám bohužel dostalo odpovědi že nikoliv a pak už jen něco hlásal francouzsky. Bohužel jsme mu ani jeden nerozuměli a tak jsem rozbalil batoh a ukazoval foťák. On se však rychle zaměřil na náš francouzsko-český slovník a požadoval vysvětlení. Tak jsme se mu nějak pokoušeli vysvětlit, že jsme „From Czech“ a on na to „Czechoslovakia?“ a vyměnili jsme ještě pár slovíček a on nás nakonec s úsměvem pustil. S angličtinou je to v Paříži na spoustě místech opravdu problém. Zastavili jsme si ještě odpočinout si do Parc de Bercy, do hotelu pro zavazadla a to už se krátili poslední minuty v centru Paříže. Jelikož jsme měli dostatek času sedli jsme na metro 7, které sice jelo déle, ale ušetřili jsme jeden přestup.

Na letišti nás hned na uvítanou čekala informace, že náš let je zpožděn a bohužel nebylo známo o kolik. Chvíli jsme počkali a pak se odbavili, abychom pak ještě delší chvíli počkali na ono „go to gate“. Zpoždění nabralo nakonec téměř hodinu a tak jsme Paříž opouštěli až téměř k deváté hodině. Vzlet byl tentokráte úplně čistý a možná i proto nás cestou potkala menší delší turbulence. Pak už nás čekal při rychlosti kolem 1tis. Km jen krásný pohled na zapadající slunce a překrásný pohled na večerní Prahu.

Výlet to byl nádherný, poznali jsme myslím Paříž s mnoha pohledů a dokonale vyčerpali možnosti, které nám ty necelé čtyři dny nabízely. Uvidíme do kterého města se za dalším poznáním vypravíme příště. Bon Voyage!

Mnohem více fotografie ze všech čtyřech dnů je možné nalézt ve dvou albech na mé google picase:
první a druhý den (149 fotografií)
třetí a čtvrtý den (98 fotografií)

20 dní s Ubuntu – část první – instalace

Dnes je tomu 20 dní co jsem si nainstaloval jako primární operační systém Ubuntu 8.04. Je to tak poprvé, pokud nepočítám různé pokusy ve virtualizaci, kdy jsem si mohl „osahat“ tento tak trochu jiný operační systém a programy v něm při seriózní práci. Dojmy jsou velice rozporuplné a pokusím se je vylíčit v tomto a navazujících článcích

Na začátku je potřeba uvést, že jsem dlouhodobý uživatel Windows, který si prošel různými verzemi tohoto operačního systému (dále jen OS) od verze 3.0, 3.11, 95, ME, 98, NT až po dnešní XP. Je mi proto jasné, že některé neduhy Ubuntu jsou dány i mou nezkušeností s tímto OS a pár dnů nemůže poskytnou takové zkušenosti, jako ty, které jsem nasbíral s Windows za několik let. Pokusím se i přesto být co nejvíce objektivní.

V předchozím odstavci jsem uvedl mé zkušenosti s Windows, ale již během této doby zde bylo pár mých pokusu a „hrátek“ s Linuxem. Byly to však vždy vzplanutí na pár dnů, které po nějaké době usnulo. Jedinou větší zkušeností bylo provozování serveru na základní škole, tehdy ještě na systému Linux Mandrake (dnešní Mandriva), které mi dalo určitě zkušenosti především z konzolového prostředí.

Dřívější hrátky změnilo až sepsání článku k virtualizaci na desktopu pro živě.cz (v době psaní toho článku ještě článek na živě nevyšel), kde jsem si udělal kompletní přehled o virtualizaci a software, které lze k tomuto účelu použít. Objevil jsem také jednu do té doby pro mě neznámou vlastnost, tzv. bezešvý režim a absolutně mě uchvátilo toto video na youtube:

Jednak kvůli článku, ale svým dílem i ze zvědavosti jsem se rozhodl vyzkoušet si kombinaci Ubuntu 8.04 + Compiz + VirtualBox, tedy přesně stejnou kombinaci, která je použita na onom videu výše.

OS provozuju na následujícím hardware:
Notebook IBM ThinkPad Z60m
– Intel Pentium M (Dothan) 1.73
– ATI Mobility Radeon X600 with 128MB
– 15.4″ wide-screen TFT with 1680×1050 resolution
– 2x1GB PC2-4200 memory standard
– 60GB 5400RPM SATA HDD
– AD1981HD HD Audio 1.0 controller
– DVD±RW
– Broadcom 10/100/1000 Ethernet
– IBM 11a/b/g Wireless LAN Mini PCI Adapter II
– Integrated Fingerprint Reader

Instalace systému Ubuntu

Instalace systému Ubuntu probíhá v hezkém a intuitivním prostředí, které zvládne opravdu i naprostý začátečník.

Pro některé vadou na kráse může být nemožnost vybrat programy, které se mají nainstalovat, ale pro většinu bude tato vlastnost spíše výhodou, jelikož se budou stejně v záplavě programů zpočátku ztrácet. Ubuntu má tak filozofii, že nainstaluje předpřipravený balík programů, a kdykoliv je možné některý z těchto programů odinstalovat, či nainstaloval další.

Další drobný zádrhel může nastat, pokud máte nějaké nestandardní připojení k síti, či pokud nejste v době instalace připojeni k internetu. Vzhledem k velikosti instalačního média (1CD) není technicky možné, aby na něm byly kompletní jazykové mutace všech programů a ty se dotahují z internetu až v průběhu instalace. Pokud jste tedy bez připojení, musíte se spokojit „pouze“ z anglickou verzí systému

Instalace veškerého hardware proběhla bez sebemenšího problému. Vše co potřebuji fungovalo hned. Jedinou změnou po instalaci, kterou však systém nabídl sám, byla instalace akcelerovaného 3D driveru pro grafickou kartu ATI, která proběhla také bezproblémově. Pravda, že ihned po instalaci nefungovala čtečka prstů, která se však musí doinstalovat i ve Windows (kde se musí bohužel doinstalovávat téměř všechen HW) a která je jakousi třešinkou na dortu bez které člověk může fungovat. Popis instalace jsem sepsal v tomto článku.

Instalace a konfigurace VirtualBoxu

Jako virtualizační prostředí jsem zvolil VirtualBox, zejména proto, že je k dispozici zdarma, je kompletně v českém jazyce a jako jediné obsahuje podporu bezešvého režimu v Linuxu ve stabilní verzi. Samotná instalace je opět jednoduchá, i když začátečník již může mít drobné problémy.

Nejpve je potřeba stáhnout si DEB balíček ze stránek Sunu, na které se nejlépe dostaneme před odkaz na virtualbox.org. Instalátor bude potřebovat zkompilovat nový modul kernelu (jádra systému) a je tak potřeba mít v systému nainstalovány hlavičky kernelu. To naštěstí nebyl problém a tak se k mému údivu vše podařilo napoprvé.

Detailní konfigurace VirtualBoxu by vydala na celý samostatný článek a tak zde jen uvedu, že předmětem mého zájmu bylo virtualizovat Windows XP a že instalace proběhla opět bez jakýchkoliv problémů a bez nutnosti nějakých dalších driverů. Co však silně doporučuji je doinstalovat tzv. „Přídavky pro hosta“, bez kterých bude systém pomalejší a budete ochuzení o některé výborné funkce – plynulý přechod myši mezi virtualizovaným a normální OS, možnost jednoduchého sdílení adresářů mezi systémy a konečně i možnost přechodu do tzv. bezešvého režimu.

Po nainstalování OS do virtuálního stroje, doinstalace přídavků pro hosta a stisknutí klávesy pravý Ctrl + L vám najednou oba systémy (Ubuntu a v mém případě Windows) splynou do jednoho. Díky tomu však bohužel „přijdete“ o plochu Windows, která je však přístupná po kliknutí na ikonku plochy. Jakmile však kliknete kdekoli jinde, opět zmizí.

Instalace Compiz

U akceleračního prostředí jsem zvolil složitější variantu instalace, tj. pomocí kompilace ze zdrojových souborů, dle postupu uvedeném zde. Nevýhodou je nutnost instalace spousty balíčků systému se zdrojovými soubory a větší náchylnost na chyby, výhodou je pak nejnovější verze compizu a funkce, které v základní verzi, která je součástí reposity nejsou. Pokud ale nechcete pokoušet osud, vystačíte si určitě i se standardním compizem.

A co dál?

Těmito kroky byl systém připraven k používání a zbývalo ho již jen odzkoušet a doinstalovat případné další uživatelské programy. Co se týče operačního systému zatím samá chvála a ve spoustě oblastí byla instalace ještě jednodušší a méně problémová než v případě OS Windows.

Nespornou výhodou Ubuntu je opravdu výborná podpora i v češtině a pokud nebudete vědět kudy kam můžete se podívat na předpřipravené návody na wiki.ubuntu.cz a nebo se porozhlédnout po fóru forum.ubuntu.cz

Ladíme Ubuntu – padající Firefox na flashi

V Ubuntu 8.04 v kombinaci s Firefoxem 3 je ve výchozí instalaci problém s přehráváním flash videa. Naštěstí je znám způsob jak tento problém vyřešit.

Nejprve je potřeba stáhnout a nainstalovat plugin nspluginwrapper odsud.

Poté nainstalujeme libflashsupport zadáním následujícího příkazu:
# sudo apt-get install libflashsupport

V dalším kroku spustíme příkazy:
# sudo apt-get remove –purge flashplugin-nonfree
# sudo apt-get install flashplugin-nonfree

Po předchozích krocích si spustíme Firefox a v menu Úpravy->Předvolby->Aplikace zkontroluje či popř. nastavíme použití Shockwave Flash pro Flash.

ubuntu flash nastaveni
ubuntu flash

Aktualizace I. 27.5.2008
Tak bohužel se ukazuje, že výše uvedený způsob nepomůže ve 100% případů a na některých stránkách i přesto Firefox spadne s chybou „Segmentation fault“. Zřejmě za tím stále stojí problém ve Flashi.

Aktualizace II. 27.5.2008
Naděje umírá poslední a přeci jen to vypadá že 100% řešení existuje. Je jím instalace originálního Adobe Flash 10, po jehož nainstalování mi Firefox již nespadl. Navíc jako obrovský bonusem je extrémní snížení zatížení CPU při přehrávání.

Před instalaci pluginu je potřeba odinstalovat balíček „flashplugin-nonfree“ a poté si stáhneme novou verzi odsud. Archív si někam rozbalíme a při zavřeném prohlížeči spustíme soubor „flashplayer-installer“ z tohoto archívu. Tím se nám nový plugin nainstaluje a je už potřeba jen znovu nastartovat firefox. Otestovat nového flash pluginu a ověření, že se používá skutečně on můžete např. zde

https://download.macromedia.com/pub/labs/flashplayer10/flashplayer10_install_linux_051508.tar.gz

Ladíme Ubuntu – IBM ThinkPad/Lenovo čtečka prstů

Pokud vlastníte a nebo pracujete s notebookem firmy IBM potažmo Lenovo a disponujete čtečkou prstů, pak byste možná rádi uvítali možnost přihlašovat se do Ubuntu prostřednictvím čtečky prstu. Naštěstí je to opět velice jednoduché 🙂

Přihlašování prostřednictvím čtečky prstů mám odzkoušeno při přihlašování do systému. Lze ho použít i kdykoliv v systému, kdy je očekáváno heslo systému. Jedinou drobnou nevýhodou funkčního řešení je skutečnost, že je možnost naskenovat si pouze jeden prst.

Nejprve si nainstalujeme utilitku pro vygenerování otisku
# sudo apt-get install tf-tool

Poté si utilitkou vygenerujeme otisk – budeme požádáni o 3x sejmutí otisku.
# tf-tool -acquire

A nakonec je potřeba zeditovat soubor /etc/pam.d/common-auth
# sudo gedit /etc/pam.d/common-auth
… do kterého přidáme na začátek řádek:
auth sufficient pam_thinkfinger.so

Podpora je zakompilována přímo v jádru Linuxu, ale nezkoumal jsem od jaké verze. Každopádně funguje v Ubuntu 8.04.

Rozšiřujeme Ubuntu – Instalace IM Skype

Mezi uživateli je pro telefonování prostřednictvím internetu velmi rozšířený komunikační program Skype, který však není standardní součástí zdrojů (reposity) na Ubuntu. Jak si Skype jednoduše a pohodlně nainstalovat?

ubuntu skype

Řešení je opravdu opět triviální a jmenuje se „medibuntu“ (Multimedia, Entertainment & Distractions in Ubuntu), což je jakási reposity obsahující software, která nemůže být kvůli legálnosti součástí standardních zdrojů Ubuntu. Reposity obsahuje mnoho výborného softwaru zdarma a také námi požadovaný komunikační program Skype.

Nejprve je potřeba přidat nový zdroj mezi reposity. Lze to udělat buďto přes grafické rozhraní přes menu „Systém->Správa->Zdroje softwaru“ a nebo jak je v Linuxu dobrým zvykem i před příkaz v konzole.

Pokud použijeme způsob přidání přes konzoli napíšeme do ní pro verzi Ubuntu 8.04 příkaz: „sudo wget https://www.medibuntu.org/sources.list.d/hardy.list -O /etc/apt/sources.list.d/medibuntu.list“ následovaný přidání GPG klíče: „sudo apt-get update && sudo apt-get install medibuntu-keyring && sudo apt-get update“.

Díky předchozímu kroku máme zdroj přidán a můžeme přistoupit k samotné instalaci. Já opět použil způsob instalace přes konzoli a stačilo zadat „sudo apt-get install skype“ a počkat na nainstalování.

V menu „Aplikace->Internet“ se vám objevila nová položky Skype na kterou stačí kliknout a rázem na nás svítí přihlašovací okno Skype. Další postup už je o samotném ovládání programu, což není předmětem tohoto článku.

Jak jednoduché že? 🙂