Již v lednu, tedy před přibližně půl rokem jsem psal článek o tom, jak jsme výhodně zakoupili letenky do Paříže a jak moc se už těšíme. Eurovíkend jsme nakonec opravdu absolvovali a Paříž nás uchvátila. Některé postřehy si zaslouží i sepsat a o tom bude tento článek.

Původní nadšení z ledna v podobě nákupů hned několika průvodců, studia Paříže přes Google Earth a Google Maps, zakoupení francouzského slovníku a učebnice jazyka postupně pomalu opadalo, aby se pár týdnů před 20. červnem opět vrátilo. Moc jsme se těšili ani už nevím na co více, jestli na Eiffelovu věž, Notre Dame či Louvre, a nebo také u nás obou na náš první let, i když zde převládaly spíše obavy doprovázené ale také velkou zvědavostí z neznámého.

Přílet do Paříže byl naplánován cca. na 19:30, což nám dávalo určitou naději, že budeme mít dostatek času se přesunou z docela vzdáleného letiště Orly Sud téměř do centra. Po odbavení kufrů a vyzvednutí palubního lístku jsme si na letišti počkali na nápis „Go to gate“ u našeho letadla, už poměrně nervózní jsme se přesunuli k prví kontrole a po chvíli následoval nástup do letadla. Měli jsme hned třetí řadu za pilotem, což člověku na jednu stranu dává nějaký lepší pocit že není na „ocase“, ale zároveň blbý pocit že nevidí dopředu. Upoutat, drobná instruktáž k letu a pak už si to letadlo šinulo na runway, aby se za pár minut odlepilo od země a my tak poprvé zažili ten pocit, kdy člověk ztrácí půdu pod nohama. Bylo to horší než jsem doufal, což bylo určitě značně i psychického rázu onoho „poprvé“, jelikož při cestě zpět jsem naopak téměř ani necítil, že jsme vzlétli.

Na pařížské letiště Orly jsme dosedli ještě za světla a tak jsme po hovorů domů, že jsme celí a zdraví, začali hledat stanoviště autobusu, který by nás dovezl do města. To jsme naštěstí našli docela rychle, ale pak nastal problém s hledáním místa, kde bychom zakoupili nějaký ten lístek. Bohužel ani po dotazu na informacích naštěstí v angličtině, jsme žádný automat venku nenalezli a tak zbývala druhá varianta, zakoupení lístku u řidiče, což však naštěstí nebyl takový problém. Po téměř hodině jízdy jsme se ocitli na Porte De Choisy, kde nás čekalo první a zároveň jediné setkání s tramvajemi – v centru Paříže tramvaje vůbec nepotkáte a první setkání s metrem. V suterénu metra jsme si zakoupili v automatu 20ks lístků, které se daly zaplatit i kartou. Následovalo první překonání turniketů – ještě že v té době nebyl nikdo okolo, jelikož jsme hned nevěděli jak na ně – a příchod hezkými dlážděnými uličkami až na perón metra.

U této první zmínce o metru si dovolím „malou“ vsuvku k dopravě metrem v Paříži. Ta je na rozdíl od té naší pražské značně rozsáhlejší. Cestující má k dispozici hned 14 linek, přičemž mezi nimi může na jeden lístek neomezeně přestupovat – za 1,5 € se tak můžete opravdu řádně povozit. Na jednotlivých linkách jezdí různá metra – napočítali jsme tři druhy a to jsme projezdili opravdu jen zlomek tras – a některá měla i kola, což jsem úplně nepochopil k čemu jsou dobrá – vlak jinak jezdil po kolejích. Zajímavé bylo i to, že v celém metru, tj. i při cestě vlakem byl plný signál mobilních telefonů a v Praze by se tak měli z čemu přiučit. Část metra je vyvedena nad úroveň země, přičemž přístup k nim je opět možná jen přes turnikety. Takovéto jízdy vřele doporučuji, jelikož je z nich opravdu hezký výhled. Jednotlivé stanice metra nejsou ve vlaku hlášeny a trasy se mohou i rozbíhat do více směrů – pozor proto do kterého vlaku nasednete, v rámci jedná trasy mohou být různé konečné. Celkově se mi stanice metra líbí svým historickým vzhledem více než v Praze, ale naopak vlaky metra jsou menší a méně pohodlné. Obrovskou výhodou je přítomnost téměř ve všech stanicích informační tabule, na které je vidět, za jak dlouho přijedou následující dva vlaky metra. Stejné informace jsou i v zastávkách autobusu.

Po dvou přestupech jsme se ocitli ve stanici Ménilmontant, kde bylo pro první den naše konečná. Pak už jen pár kroků do hotelu a po pár anglických frázích a zaplacení hotelu jsme se už šplhali do druhého étage, kde byl na tři noci náš pokoj s číslem dvě. Pokoj byl typicky pařížsky malý, skromně zařízený – letiště, stoleček, stůl a skříň – ale velice útulný a čistý. Přímo na pokoji byl i záchod s umyvadlem a sprchovým koutem. Do pokoje pak přes typicky francouzské okno prosvítalo světlo již pozdně večerní Paříže. My už jsme byli ale natolik z cesty vyřízení, že jsme raději ulehli, a první průzkum okolí nechali až na další den.

Po noci plné pro českého rodáka nezvyklého řinčení skútrů jsme se vydali na průzkum okolí, který jsme zakončili až v parku Parc des Buttes Chaumont, kde jsme zůstali až do poledne. Něco podobného jako tento park mi u nás opravdu chybí. Na docela velké ploše, ne však větší než pražská Letná se rozkládá krásné pahorkaté prostředí, plné mnoho jezírek, vodopádů a míst k odpočinku, meditaci či četbě – prostě krása pohledět. Během procházky po parku nás přepadl i hlad a tak jsme v okolí zakoupili francouzskou bagetu, sýr a nějaké to pití a udělali si první piknik v parku.

Druhá odbočka k parkům a piknikům. Po celé Paříži je rozmístěno několik opravdu nádherných a z našeho pohledu rozsáhlých parků, které jsou hodně jiné než ty v Praze. Kromě spousty cestiček a laviček jsou parky doplněny o různá jezírka, vodopády, kašny a květiny o které se pečlivě starají zahradníci. Spousta lidí se chodí i do parků naobědvat a nebo jen tak zahrát třeba Pétanque. Kromě parků pak Pařížané často posedávají a hrají Pétanque kolem umělého vodního kanálu, který vede napříč Paříží.

Po poledni jsme opustili park a vydali se k nejvyššímu přírodnímu místu Paříže – Sacré-Coeur. Cestou jsme se zastavili na krásném nadraží Gare Du Nord, abych si mohl prohlédnout TGV a pokračovali k vrcholu. Pak spoustou uliček se prokousali až na obrovitánskou křižovatku Place de la Condore u Champs-Elyséé. Odsud jsme také vkročili do parku Jardin des Tuileries, který nás v krásném prostředí zavedl až před brány Louveru. Prohlédli jsme si obrovskou skleněnou Pyramidu i hezká nádvoří obrovského muzea Louveru a pokračovali na ostrov Ille de la Cité, kde jsme si v jeho špici vychutnali krásu nábřeží Seiny. Zbývalo si ještě prohlédnout Notre Dame a program prvního dne jsme hlavně díky únavě ukončili na hotelu. V noci se tuze špatně usínalo, jelikož skútry byly ještě hlučnější než minulou noc, k tomu se přidaly bubny a další hlučení v ulicích a co více, tento rámus se protáhl až snad k čtvrté hodině ranní.

Třetí odbočka k ruchu, pořádku a dopravě v Paříži. Jak už jsem 2x zmínil, jeden z největších ruchů tvoří všudepřítomné skútry, které mají Pařížané opravdu v oblibě. Přes den jsou ulice plné turistů, pražan zvyklý na ruch v okolí václaváku však nebude udiven a noci město ožívá ještě více. Před den je město hezky uklizené, což se však rapidně po noci (zejména té sobotní) razantně změnilo, aby od ranních hodin naběhli každý den popeláři a postarali se opět o pořádek v ulicích, což se jim skutečně do poledne podařilo. Co se týče dopravy tvoří největší díl obrovská síť metra, propletená s pár linkami regionálních vlakových spojů (RER) a velkého množství autobusových linek. Autobusy mají ve městě velice často vyhrazené pruhy a tak i cesta autobusem nemusí být občas na škodu, a člověk si tak na rozdíl od metra může Paříž i hezky prohlédnout. Individuální přepravu tvoří stejně jako u nás auta, ale také v obrovské míře již zmiňované skútry a jízdní kola. Jízdní kola jsou navíc v centru na hodně místech k zapůjčení, čehož navíc Pařížané často využívají – jen málo z nich jezdilo na vlastních kolech.

Ráno jsme bez ohledu na krátkou noc vstali plni elánu a připraveni na další objevování a obdivování pařížských památek, zejména pak Eiffelovy věže, kterou snad zná opravdu každý a která bývá velice často brána jako hlavní symbol Paříže – však taky její různě veliké repliky jsou v zakoupení na každém rohu od 0,5 € až po větší skvosty okolo 8 €. V obchůdku naproti hotelu jsme si zakoupili něco k snědku, ještě na hotelu se posilnili a mohli vyrazit.

První zastávka se konala u Vítězného oblouku na „kruháči“ Charles de Gaulle. Nahoru jsme se nakonec nevypravili – výhled jsme si nechali na Eiffelovku – a tak jsme se mohli alespoň kochat nádhernými výhledy na Champs-Elyséé, Eiffelovu věž, či na novodobou „bránu“ ve vzdáleném komerčním centru. Postupně jsme se hlavními bulváry střídanými s tajemnými uličkami stále více a více přibližovali k oné magické Eiffelově věži, až jsme vstanuli na mostě Pont d’léna a obdivovali blízkost a velikost oné věže. Člověk znalý pražské petřínské rozhledny je zvyklý na výhled na město, ale Eiffelova věž je jiná. Je prostě mamutí, obrovská, extrémní. Těžko se to popisuje, člověk to musí zažít a není divu, že patří mezi jeden z Divů světa. Po chvilce zorientování jsme se postavili do fronty na výškově druhou část věže. Věž se celkově skládá ze tří pater, přičemž první dvě jsou přístupné po schodech a do třetí se lze vyvést pouze výtahem, což má ovšem hned dva problémy – mnohem větší fronty a také vyšší vstupné. My jsme tedy zvolili kompromis a jako zřejmě většina zamířili po svých do druhé části. Pohled na město byl úchvatný, jako celá věž, ale už dost nadšení. Výhodou celé věže je její masivní konstrukce a tak se ani za větru alespoň v druhém patře nekýve a také, celou dobu pod sebou člověk nemá nic průhledného, takže ač mívám občas při šplhání na drátové konstrukce všemožné závraťové pocity, tady to bylo bez problémů, jen nahoře jsme byli pořádně propocení – aby taky ne, když jsme zvládli 668 schodů.

Po stejné cestě dolů jsme se vzdálili bezprostřední blízkosti věže a zamířili do místních uliček, abychom si nakoupili opět něco k snědku a usídlili se v parku Parc du Champs de Mars, odkud jsme ještě mohli stále již opticky menší věžičku obdivovat. Pomalu jsme se ve velkém horku přesouvali k dalšímu velkému bodu, kterým byl mrakodrap poblíž nádraží Gare Montparnasse. Tam jsme v rychlosti shlédli nádraží, které bohužel bylo zrovna z části uzavřené – těžko říct proč, ale u vstupů byla policie a na nástupišti šla vidět blikající sanitka – a vypravili se na drobný odpočinek a doplnění energie na hotel.

Čtvrtá odbočka k dodržování pravidel Pařížany. Velice brzy jsme si všimli, že při čekání na zeleného paňáce na semaforech u přechodu zůstáváme velice často sami. Po pár dnech už jsme tomu také podlehli a ve většina případů chodili spíše podle situace na silnici, než semaforů. Další kapitolou je parkování aut, které jsou jak si brzy lze všimnout hodně potlučené a není se čemu divit, když auta jsou zaparkována často absolutně bez mezery mezi sebou. Z parkoviště se pak vyjíždí stylem žduch do prvního auta, žduch do druhého a už jsem venku. Nekupujte si tak raději auto, které jezdilo na francouzských silnicích, jelikož může být pod lakem značně otlučené.

Zbytek dne jsme vyplnili výletem za umělým vodním kanálem Bassin de la Villette, který je unikátním a obdivuhodným dílem Paříže a nejen jí. Kanál začíná na pravém břehu Seiny v centru města, aby se pak na několik metrů schoval podzem a následně opět vykoukl v celé své kráse. V části kdy vede kanál podzemí jsou nad ním na mnoha místech vybudovány parky, které mají světlíky přímo do útrob kanálu. Po vykouknutí kanálu opět na povrch nás čekaly krásné promenády lemované na obou březích spousty piknukujících a nebo jen tak odpočívajících lidí, které doplňovali opět hráči Pétangue. Svou nedělní pouť jsme zakončili až v parku Parc de la Vinette, kde jsme se však zdrželi opravdu už jen krátce. Zbývalo obstarat si jídlo navečer a mohli jsme opět vyčerpáni ulehnout k poslední pařížské noci.

Na poslední den nám nezbylo moc sil a tak jsme se jen tak blomcali (toulali) po obchodech. Navštívili jsme i jeden obchodní dům s elektronikou a knihami, kde co čert nechtěl při východu začala pípat kontrola. Zkusili jsme tedy na ochranku již otřepanou frázi „Do You speek English?“ leč se nám bohužel dostalo odpovědi že nikoliv a pak už jen něco hlásal francouzsky. Bohužel jsme mu ani jeden nerozuměli a tak jsem rozbalil batoh a ukazoval foťák. On se však rychle zaměřil na náš francouzsko-český slovník a požadoval vysvětlení. Tak jsme se mu nějak pokoušeli vysvětlit, že jsme „From Czech“ a on na to „Czechoslovakia?“ a vyměnili jsme ještě pár slovíček a on nás nakonec s úsměvem pustil. S angličtinou je to v Paříži na spoustě místech opravdu problém. Zastavili jsme si ještě odpočinout si do Parc de Bercy, do hotelu pro zavazadla a to už se krátili poslední minuty v centru Paříže. Jelikož jsme měli dostatek času sedli jsme na metro 7, které sice jelo déle, ale ušetřili jsme jeden přestup.

Na letišti nás hned na uvítanou čekala informace, že náš let je zpožděn a bohužel nebylo známo o kolik. Chvíli jsme počkali a pak se odbavili, abychom pak ještě delší chvíli počkali na ono „go to gate“. Zpoždění nabralo nakonec téměř hodinu a tak jsme Paříž opouštěli až téměř k deváté hodině. Vzlet byl tentokráte úplně čistý a možná i proto nás cestou potkala menší delší turbulence. Pak už nás čekal při rychlosti kolem 1tis. Km jen krásný pohled na zapadající slunce a překrásný pohled na večerní Prahu.

Výlet to byl nádherný, poznali jsme myslím Paříž s mnoha pohledů a dokonale vyčerpali možnosti, které nám ty necelé čtyři dny nabízely. Uvidíme do kterého města se za dalším poznáním vypravíme příště. Bon Voyage!

Mnohem více fotografie ze všech čtyřech dnů je možné nalézt ve dvou albech na mé google picase:
– první a druhý den (149 fotografií)
– třetí a čtvrtý den (98 fotografií)