Tak jsem měl tento víkend cestu opět domů na moravu a řekl jsem si po jisté inspiraci proč se nepokusit si zajet do Ostravy a tam se setkat s alespoň některými bývalými spolužáky ze střední školy.
Celá myšlenka vznikla jakožto inspirace od Sviště, kterážto v jednom z minulých víkendů uspořádala hurá akci ve svém středoškolském ve stylu: „ráno to všechno obvolám a uvidíme kdo dorazí“. Akce měla nakonec až nečekaně velký úspěch a tak jsem si řekl proč se o něco podobného nepokusit také.
Prvním úkolem bylo vůbec sehnat kontakty na všechny spolužáky. Naštěstí jsem v již dávných dobách založil na stránce www.spoluzaci.cz stránku naší třídy, kterou postupně většina spolužáků objevila. Ne všichni jsou však tak sdílní a tak někteří měli vyplněn jen email, někteří jen telefon a někteří vůbec nic. O spolupráci s organizováním této akce jsem požádal Corri, která sepsala pozvánku formou emailu a odeslala na všechny emaily uvedená na stránce spolužáků. Reakce však nebyly téměř žádné, jen se Corrince ozvalo pár lidí, že nemohou dorazit a tak jsem si na páteční popoledne naplánoval akci „vezmi telefon a obvolej je“, jelikož je to zbraň většího kalibru.
Ve středu se pak stala věc, kterou jsem absolutně nečekal a to, že jsem kousek od firmy potkal spolužačku ze SŠ Evu. Překvapení to bylo zřejmě mnohem větší pro mě, jelikož jsem v něm ani Evu nepoznal, nicméně onen trapas netrval dlouho a za chvíli jsme již seděli na kafíčku v nedaleké pizzerii. Během těch pár minut, který jsme v době oběda společně strávili, jsme stačili probrat pár lidí z bývalé třídy, kousky našich životů a já zjistil, že o naší třídě mám kupodivu docela větší rozhled. Nakonec jsme se rozloučili s tím, že se zřejmě uvidíme v pátek a že si ještě dáme vědět. K shledání pak nakonec bohužel nedošlo, jelikož jsem se v pátek od Evy dopoledne dozvěděl, že mají nějakou důležitou schůzku v Praze, takže to nestíhá.
Ve čtvrtek jsme ještě doladili pár detailů s Corri a už tu máme pátek, den D, kdy se to mělo všechno ještě domluvit a hlavně také uskutečnit. Po dvanácté hodině jsem konečně mohl opustit prostory u zákazníka a vydat se na hlavní nádraží, přičemž jsem cestou zvládl několik hovorů všem od kterých se mi podařilo získat telefonní číslo a nebylo ještě jasné zda dorazí. Bylo docela zábavné poslouchat ty udivené hlasy kdože to volá z neznámého čísla, jelikož některé jsem opravdu neslyšel osm let. Nakonec jsem dostal od celkem čtyř lidí přislíbení, že pokud to jen půjde tak dorazí a já tak mohl oznámit Corri, že sami zřejmě nebudeme 🙂
Po příjezdu do Ostravy jsem se přemístil na smluvené místo tramvajové zastávy Elektra, kam ještě 15min před stanoveným časem dorazila Corrinka. Počkali jsme ještě necelou půlhodinku, nikdo další nedorazil, ale telefonicky se ozvala Šárka.
Původně jsme měli zamířeno do Černé kočky poblíž zastávky Elektra, ale v lokále již bylo u všech stolů plno. Zamířili jsme proto tramvají o jednu zastávu dále k nechvalně známé ulici Stodolní. Zde jsme zamířili do podniku s názvem 100®Y, kde jsem se rozzářil již při vstupu nad světelným nápisem Stella Artois. Bylo ještě před sedmou hodinou a tak jsme získali jedno z posledních místeček a objednali si – já malou steličku a Corri vinný střik. Obsluha byla příjemná a navíc stylově oblečena v bílých tričcích Stella Artois. Po sedmé hodině konečně dorazila i osůbka třetí – Šárka a já ještě zkusil naposledy zavolat zbývalým třem spolužačkám, které se neozvali. Bohužel mi to ani jedna nezvedla a tak zůstala po celý zbytek večera sestava ve stejném počtu.
Povídali jsme si, popíjeli, rozebírali a vzpomínali postupně na všechny spolužáky a samozřejmě se neopoměli i zmínit o tom co kdo děláme, kde jsme a prostě takové ty věci okolo všedního života. Kolem jedenácté hodiny již začala mít Corri problém s očními čočkami a jelikož si na ně zapoměla pouzdro, rozhodli jsme se večer ukončit. Něco po jedenácté hodině po nás přijel manžel od Šárky, který nás hodil k bytu Corri. My jsme si dali ještě pozdní večeři v podobě úžasných toustů a odebrali se k spánku. Ještě nějakou hodinu jsme vykecávali a pak již konečně usnuli.
Ráno jsem k snídani dostal ještě koblíšky a kávičku, koupil jsem s Corri dárek pro mou mamku a za doprovodu vyrazil k tramvajové zastávce. Rozloučili jsme se a já pokračoval k domovu, kde měl čekala oslava narozenin :-), leč naštěstí nebyla nikterak náročná. Na spolužáky jsem pak přidal pár foteček z minisrazíku a jsem zvědav zda na ně bude někdo reagovat.
Celkově to byl hodně moc příjemný večer s lidma, které jsem nějakou dobu neviděl – Šárku defakto od posledního srazu, který byl rok po škole a Corri jen nějaký měsíc. Jsem zvědavý, kdy se nám podaří opět se takto setkat. Nyní mě čeká podobnou spontální akci uspořádat i v Praze, kde se také nachází pár spolužaček :-).