Kultura: Miss Agro aneb volíme krásku zemědělky

I když jsem se k této akci dozvěděl až v úterý jen tak mimochodem rozhodl jsem se jí nakonec zůčastnit a mohu prohlásit, že stejně jako snad většina ostatních návštěvníků jsem nelitoval. Jak probíhala (část) volby královny krásy a jaký byl doprovodný program?

Program začínal při třetí hodině odpolední slavnostním naražením prvního pivního sudu leč já se v tento čas nacházel ještě v práci, kterou jsem opustil jakmile se malá ručička hodinek zastavila na číslici 4. Doma jsem se skočil okoupat a udělal si vinné párečky pro položení základu navečer. Něco po půl páté jsem zavolal Labi, že jsem připraven a jak že je na tom ona. Bylo mi sděleno, že ještě papá, ale za 10minut mohu vyrazit. Nelenil jsem a po pár kolečkách kolem stolu nastal čas vyrazit za dobrodružstvím a kulturou.

Po výstupu na stanici Muzeum a změny patra na zelenou trasu metra mi zavibroval telefon což bylo znamení, že Labi je již na Můstku. Bohužel mi téměř před nosem metro „uteklo“ a nezbývalo než počkat na další, což při páté hodině odpolední znamenalo pouze pár minut. Na Můstku jsem vykoukl z metra a po pár pohledech Labi objevil. Rychle jsem k ní přiutíkal a ještě jsme stihli nastoupit zpět do vlaku, kterým jsem přijel. Na Dejvické pak nastalo první malé dobrodružství v podobě hledání zastávky autobusu na Suchdol. Kdož někdy na Dejvické byl, tuší kolik „výlezů“ zde je, naštěstí však kromě této spousty východu je zde také množství orientačních cedulí, které v případě, že víte kam chcete napoví. Nastoupili jsme do „harmoniky“ a vydali vstříct zastávce Zemědělská Univerzita. Dle největšího proudu lidí jsme určili směr, kterým oná univerzita zřejmě bude a záhy se přidal další pomocník v podobě muziky.

Na místě jsme se zjevili zrovna v době, kdy končila promenáda soutěžících v plavkách, což mě jako chlapa zamrzí. Zamířili jsme tedy naše radary na pivní stánky, u jednoho z nich zakoupili první piva a přesunuli se k pódiu. Na něm zrovna probíhala soutěž „kdo rychleji vypije pivo“. Pánové byli skutečně rychlí a dva postupující soutěžící pak ve finále skončili remízou, což rozřešilo nakonec až střihnutí „kámen, nůžky, papír“. Oba však dostali stejnou cenu v podobě nějakého trika a tak defakto o nic nešlo.

Jako první (námi viděná) se připravila kapela Temperamento. S tímto seskupením jsem se stačil seznámit již při poslední soutěži Coca Cola Popstar, které jsem se i v roli hlasujícího diváka zúčastnil. Ač mým favoritem byla spíše kapela Nil, byli i tito chlapci výborní. Většina členů kapely si stylově narazila na hlavu Sombréro, tedy kromě z našeho pohledu levého kytaristy, který nějak svým zjevem – na hlavě měl šiltovku – a hlavně tedy taky pohybem – který byl velice, velice vlažný – trochu celý dojem „kazil“. Nicméně chlapci odehráli svůj set, střihli dva přídavky a dokázali diváky svými česko-anglicky-španělskými hity rozhýbat.

Po vystoupení se na pódiu objevila dvojice, která předvedle beatbox. Ač je tedy úžasné co dokáží někteří produkovat bez použití jakýhkoliv nástrojů ze svých úst produkovat, mě takovéto vystoupení nějak neberou.

Po skončení se na pódiu objevila opět moderátorská dvojice – z nichž mi tedy jeden připadal již hodně v alkoholovém opojení – aby „rozdali“ návštěvníkům dárky hlavního sponzora, tedy Poštovní spořitelny. A cože onen dárek byl? Překvapivě kondomy na jejimž konci byl buďto znak Poštovní spořitelny a nebo figurka, která tuto společnost charakterizuje a to celé umístěno v takové průhledné krabičce. Pár kousků dorazilo i do našich řad – v té době jsme již „okupovali“ řadu první 🙂 – a tak jsme si tento suvenýr také nechali.

Ná pódiu se poté postupně předvedli jednak v šatech a jednak také krátkým rozhovorem postupně všechny soutěžící. Já jsem mezitím pocítil potřebu si odskočit a tak jsem mohl slyšet pouze první čtyři. Před pódiem se již mezitím vytvořil pěkný dav lidí a prodrat se ven ale hlavně i zpět byl dosti šílený úkol, leč povedlo se.

Další na řadu přišlo vystoupení nejlepších českých hráčů hakisaku z České footbagové asociace a bylo skutečně na co koukat. Sólové vystoupení střídaly společné exibice. Na úplný závěr přišlo na řadu opět rozdávání dárků, tentokráte v podobě hakisu míčků a u nás jich pár zase skončilo.

Ještě než vystoupila poslední kapela večera zbývalo vyhlásit výsledky soutěže Miss Agro. Miss Sympatie se stala opravdu sympatická Tereza Čihařová (č.2), druhou vícemiss Lucie Sorková (č.6), vícemiss opět Tereza Čihařová a vítězkou Tereza Kolbabová (č.1). Všechny dívky obdržely množství cen jako stipendium, kosmetiku, šaty atp. a vítězka navíc týdenní pronájem vozítka Smart s plnou nádrží.

Po vyhlášení se již na pódium chystala kapelka kvůli které jsem se na akci vůbec vypravili a to ústecké seskupení UDG – vítěž přechozího ročníku Coca Cola Popstar. Hochy jsem již viděl zejména na festivalech mnohokrát, ale povětšinou přes objektiv. Jelikož jsem se rozhodl tuto akci si opravdu užít nevytáhl jsem foťák za celou dobu ani jednou a mohl se tak naplno věnovat dění na pódiu i okolo. Poprvé jsem také mohl naživo vidět nového zahraničního člena kapely. Již od prvních tónů bylo jasné, že se UDG podaří rozvášnit dav. Ono šílenství zašlo ovšem tak daleko, že po výzvě zpěváka Petra Vrzáka k divákům „jste nějak daleko. Přisuňte se blíže, je vás hodně a securiťáci vám v tom nestihnout zabránit“ se strhnulo bleskurychlé přesunutí zábran o bezmála 2 metry až k pódiu. Každopádně lépe pro diváky, ale lituji fotografy, kterým se tak rázem velice zúžil prostor. Z pohledu před pódium mi připadalo, že se snad zde ani žádní oficiální securiťáci nevyskytovali a pouze po bocích postávali dva hochové, kteří se občas snažili zklidňovat lidi, leč v případě potřeby by toho zcela jistě moc nezmohli. 10minut před desátou hodinou, na kdy byl vyhlášen z důvodů nočního klidu konec akce, se mi dostavila opět potřeba si odskočit a tak jsme se domluvil s Labi, že se zpět již prodírat na těch pár minut nebudu a potkáme po skončení u klobás. Proč zrovna u klobás? Labi totiž již po příchodu a projití kolem stánku s klobásami o ničem jiném pomalu nemluvila a bylo jasné, že tento večer si ji prostě musí dát. Koupil jsem si poslední pivo a ze zadních rád pozoroval konec koncertu. Následovalo již klasické přinesení části bicích bubeníkem mezi lidi, což vždy lidi ještě více vyburcuje a kapela nakonec o osm minut přetáhla.

Po skončení jsem zakoupil ony kýžené klobásy a vyhlížel Labi. Díky velkému nepřehlédnutelnému kontejneru jakožto orientačního bodu jsme se našli vcelku rychle a mohli si tak vklidu sednout opodál na schody a vrhnout se na jídlo. Mezitím co jsme jedli proudily kolem nás davy lidí směrem na zastávku autobusu a dalo se již tušit, že cesta zpět bude opravdu „zajímavá“. Při příchodu na zastávku se to potvrdilo. Stoupli jsme si do předních řad na začátku zastávky, což se při příjezdu ukázalo jako chyba. Pan řidič pustit do autobusu pár lidí a pak nekompromistě zavřel přední dveře, i přesto že by se tam min. nějakých 5 lidí vešlo. Zadní části autobusu už přetékaly a my věděli, že tímto autobusem se nesvezeme. Další spoj přijel za 20minut, ale to jsme již byli poučeni a stoupli si doprostřed a mezi prvníma se dostali dovnitř. Zaujmuli jsme místa dokonce na sedačkách a cesta tak byla i přesto že autobus praskal ve švech pro nás příjemná. Po chvilce začala být v autobusu velice veselá nálada a zejména hoši v přední části začali popověvat různé „lidové“ písničky. Na Dejvické jsme přestoupili na metro a na Můstku se rozloučili. Dorazil jsem domů ve čtvrt na jednu s pocitem příjemně prožitého odpoledne a večera, ve společnosti příjemných kapel a s suprovým človíčkem.

Pokusím se do článku časem dodat i některé fotografie, jelikož byla na akci přítomna i Terezzka, která fotila.

Film: Cruel Intentions 3 – Velmi nebezpečné známosti 3

Tak jsem se chtěl jednou zase trochu při nedělním podvečeru zrelaxovat u filmu. Podíval jsem se tedy na „zásobu“ filmů, které jsem měl na disku a jelikož výběr je již velice úzký,rozhodl jsem se podívat se na film „Velmi nebezpečné známosti 3“. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi ještě za dob studiu viděl první díl, tušil jsem do čeho „jdu“. Následujících 85 minut tak mělo znamenat napětí, drama a množství intrik.

Film začínal s úplně jinými herci, oproti prvnímu dílu a tak se dala očekávat spíše podobnost dějová a také že ano. Tři studenti se setkávají na školských kolejích – dva chlapci Jason, Patrick a jedna dívka Cassidy. Už při prvních setkáních Jasona a Cassidy je zřejmé, že se jedná o podobnou dvojici jako v případě prvního dílu, tj. Jason se bude pokoušet neustále Cassidy svádět a vzájemně si budou „nadělovat“ úkoly, kdo koho dostane. Jako první je „na řadě“ Cassidy a má za úkol svést nějakého vysoce postaveného angličana a jako protipól „usmrkance“ Patricka do 48 hodin. Později však zjistí, že Patrick není žádný „usmrkanec“, ale svou neschopnost jen předstíral a byl ve skutečnosti domluvený s Jasonem, aby Cassidy dostal. Druhá sázka je čistě mezi chlapci a úkolem je v případě Patricka dostat zasnoubenou ženu a v případě Jasona zadanou dívku. Oběma se úkol jak jinak podaří splnit, i když v případě Patricka poněkud brutálním vyděračským způsobem za použití dalšího člověka. Nakonec vstupuju hra mezi tři hlavní postavy a oba chlapci se sází o 1dolar, který Cassidy dříve dostane. Cassidy však s Jasonem vymyslí na Patricka past a ten i když Cassidy dostane do postele nakonec skončí za mřížemi za znásilnění. Jason zůstává s Cassidy, prohlašuje že již všeho kvůli ní nechá, leč idyla se nakonec nekoná a Cassidy ukazuje, že vše byla opět jen hra.
Celkově film plný intrik, velice jednoduchého děje, což na druhou stranu v případě ležérní relaxace není naškodu. Tento film je však z těch, které stačí vidět jen jednou.

Další informace k tomuto filmu lze nalézt v celosvětové filmové databázi Imdb.com a nebo v češtine na Československé filmové databázi.

TV: Tom Jones – Live at Cardiff Castle

Tak se nám dnes (v době zveřejnění platí že včera) trochu protáhla příprava oběda a já si při něm zapl ČT2. Nejprve vysílali Gamepage, poté Pomeranč a následoval pořad o kterém chci napsat poněkud více – záznam z živého koncertu Toma Jonese (natočeno v roce 2002). Musím se přiznat, že jsem na tohoto pána světového formátu poněkud v záplavě domácích koncertů a zahraničních „vypalovaček“ v rádiu zapoměl a to víc jsem rád, že mi tento pořad neutekl a mohl si tak připomenout i pro mě známé hity.

Co k pořadu napsat? Určitě to, že člověku až vyráží dech kolik člověk v jeho letech (narozen 1940, ve znamení Blíženců, tedy jako já 😉 ) vydrží. Celkově se nabízí srovnání s Karlem Gottem, který je velice podobný jak žánrově tak i věkově (narozen 1939, ve znamení Raka), ovšem jejich výkony již tak podobné nejsou. Tom Jones je zpěvák světového formátu, náš Karel pouze lokálního. S řekněme „show“ je to taktéž rozdílné. Narozdíl od Jonese Karel většinou jen tak pomalu přešlapuje a občas udělá pár kroků sem a tam a celkově je jeho vitalita horší. Ale zpět k Tomu Jonesovi. Bylo až zarážející kolik hitů nejprve odzpíval sám a teprve následně jej převzala nejedna kapela či interpret. Při pohledu na jeho kompletní diskografii člověku málem vypadnou oči z důlku – pokud jsem správně počítal, tak má na svém kontě 43 desek, což je jistě číslo úctyhodné. Kromě širokého repertoáru vyniká i překrásným hlasem, výbornou doprovodnou kapelou a hlavně i nenudným přednesem svého reportoáru – alespoň z pohledu diváka u televize to prostě byla show.
Jsem rád, že jsem si opět doplnit hudební cizokrajné mezery a rovnou jsem doplnil svou sbírku songů a jednu desku největších hitů – je to příjemný poslech.

Na obrázku po levé straně je Tom Jones v Cilla show z roku 1968.

Na závěr uvádím profil pořadu, tak jak jej prezentovala ČT:
Tygr z Walesu a jeho hity – Drsně zabarvený, dramatický baryton světového popu, velký přírodní talent dělnického původu, poprvé vystoupil v televizi ve svých dvaceti letech (1962). Jeho prvním hitem bylo It´s Not Unusual, s nímž se vyšvihl na špičku britského žebříčku. S titulní melodií z filmu What´s New Pussycat pronikl na americký trh – získal tehdy svou první cenu Grammy. Stačí jmenovat jeho další hity: Green, Green Grass Of Home, Funny Familiar, Delilah nebo Fever Zone. V USA triumfoval bestsellery: Live In Las Vegas (1969) a Live At Caesar´s Palace (1971). Mezitím sice někdy koncertoval, hrál i ve filmu, ale hlavní proud popu běžel mimo jeho žánrové a stylové zaměření. Konec 90. let znamená pro Toma Jonese šťastný návrat na světová pódia. Slavné písně znějí ve svěžích, nikoliv pouze oprášených aranžmá. A Jonesova energií sršící hlas zní lépe. než kdy předtím. Výrazný melodik zahrnul do svého repertoáru i hip hop a funk, aniž by se vzdával bigbandového swingu, křtěného soulem.

Četba: Paulo Coelho – Ďábel a slečna Chantal

V pořadí šestou knihou, kterou jsem se rozhodl zapnit svůj volný čas, je opět román od Coelho, tentokráte se zabývající podstatou zla a dobra. Člověk, kterému se stalo velké zlo se tak snaží nalézt odpověď na otázku, zda má cenu na tomto světě žít tím, že chce poznat, zda je většina lidí zlých a potkat dobrého člověka je náhoda či naopak.

Celý děj knihy se odehrává na jednom místě, v jedné horské vesničce, která je dle mnohých odsouzena k zapomnění, jelikož se zde nerodí děti a není zde žádná mládež – kromě jedné dívky, slečny Chantal. Na tuto dívku narazí při cestě do této vesničky „cizinec“, který si tuto oblast vybral právě kvůli odlehlosti. Chce zde učinit svůj nápad, kterak zjistit, zda jsou na zemi pouze zlý lidé, nebo zda je zde většina zlých lidí s pár vyjímkami, či zda existují jen dobří lidé – kdysi mu zabili jeho nespravedlivě nejmilejší rodinu a proto má potřebu zjistit co mohlo vést vrahy k tomu, že zabily nevinné lidi. Aby toto zjistil vymyslí ďábelský úkol – 10 zlatými cihlami odmění vesnici, pokud v ní do týdne někdo zemře. K tomuto však potřebuje nějakého „spojence“ z vesnice, který bude schopen úkol tlumučit – vybere si právě slečnu Chantal, které ukáže, kde je poklad zakopán a slíbí ji, že pokud splní svou roli úspěšně, pak dostane jednu zlatou cihlu jen pro sebe. Ta nakonec s domluvou souhlasí, avšak pevně věří, že by obyvatelé vesničky nebyly nikdy schopni kvůli zlatu někoho se sousedů obětovat. Díky tomuto přesvědčení uzavře s „cizincem“ i dohodu opačnou, tj. že obyvatelé dostanou cihly i v případě, že se nerozhodnou někoho zabít – pak by se ukázalo, že všichni jsou dobří. Chantal má dlouhou dobu problém se odhodlat k vyřčení úkolu obyvatelům, ale jelikož dělá servírku v místním hotýlku dostane odvahu a jednoho dne všem tento úkol skutečně prezentuje. Zda nakonec vesničané na úkol přistoupí, zda ho vykonají, či zda ho odmítnou zde neprozradím. Tato kniha je jednou z nejtenčích vůbec, takže by to neměl být pro nikoho problém :-). Až na některé na můj vkus příliš dlouhé „křesťanské“ pasáže se kniha čte velice dobře a dává opět podnět k zamyšlení, tentokráte nad dobrem a zlem v našem světě.

Četba: Paulo Coelho – Veronika se rozhodla zemřít

Dočetl jsem již pátou knihu od brazilského autora Coelho tentokráte honosící se názvem „Veronika se rozhodla zemřít“ a musím již předem poznamenat, že mě zatím – ihned po Alchymistovi – zaujala nejvíce. Hlavní hrdinkou je Veronika, pracující jako knihovnice, která se jak již z názvu knihy vyplývá rozhodla spáchat sebevraždu. Celý děj knihy se odehrává v soukromém blázinci Villete, kde Veronika skončí po neúspěšném pokusu o sebevraždu.

Mladá 24-letá knihovnice Veronika se jednonoho dne rozhodne spáchat sebevraždu i přesto, že má milující rodiče i práci a stojí již jen před rozhodnutím jak onu sebevraždu spáchat. Zavrhuje jak skok z baráku, skok pod jedoucí vlak, zastřelení pistolí a defakto všechny další způsoby, které by přivodily nepříjemný pohled jejich blízkých na její mrtvé tělo. Rozhoduje se proto pro variantu spolykání většího množství prážků. Po jejich spolykání si ještě před upadnutím do kóma čte časopis v jehož úvodu se autor pozastavuje nad tím, kde leží Slovinsko. Veroniku to velmi rozčílí a rozhodne se do redakce tohoto časopisu napsat dopis. Po upadnutí do kóma se probudí v neznámém prostředí a zůstává zmatená zda-li žije nebo ne. Později zjišťuje, že se jedná o nechvalně známý blázinec ve Villete, a že ji nakonec někdo zachránil, a nyní ji považují za blázna, protože si myslí že důvodem její sebevraždy byl právě onen článek v novinách. Od ředitele Dr. Igora se dozvídá, že ji zbývá několik posledních dní života, jelikož si vlivem prášků poškodila nenávratně srdce a má před sebou „čekání na smrt“. Další průběh již nechám ať si každý, kterého tento úvod zaujal, zjistí z knihy.

Celou knihou se nese zejména téma hledání hranice bláznovství a normálnosti a rozhodně doporučuji knížku k přečtení. Opět se jedná o tenoučkou knížku o 159 stránkách, kterou lze přečíst jedním dechem.