Život: Každý by měl mít alespoň jednu vášeň a já ji mám – část I.

Je to již nějaký ten pátek, kdy jsem si koupil svůj vlastní první digitální fotoaparát a od této chvíle bylo potřeba projít určitými událostmi, abych dospěl k jedné z mé největších vášní – digitální fotografii. Na této metě se však vývoj nezastavil a vše se neustále nadále vyvíjí, mění, ztvárňuje a hledá si své místo.

Tento článek bude jeden z mnoha/mála?, které jsou určitým způsobem historickým pohledem na konkrétní téma. A proč takovéto články píši? Musím se přiznat, že zejména pro sebe, jakožto určitý odkaz jak se věci chronologicky udály. Za nějakých 10,15,20 let se k takovýmto článkům vrátím a myslím, že se nebudu stačit divit cože se to tehdy v mém životě odehrávalo. Platí to i pro články ostatní, ale u takovýchto sumačních bude myslím ono podivení vzhledem k množství faktů největší. Předem proto varuji náhodné i poctivé čtenáře, že články tohoto typu bude obvykle delších rozměrů a osobnějšího, někdy až pro „ostatní“ nezajímavého charakteru ;-).

I. část zřejmě dvoudílné série článků k mé vášni se bude věnovat historickému vývoji mé fototechniky, tedy věci která přímo s hlavní vášní souvisí.

Co se událo před mým prvním fotoaparátem

První záblesk v mé historii, na který si vzpomínám, se odehrál zřejmě na základní škole. Tam jsem na jeden z letních školních výletů přivezl jako jediný z celé třídy na tehdejší dobu velice pokročilý poloautomatický analogový fotoaparát ruské výroby. Jelikož jsem v té době byl ještě žákem základní školy, dostal jsem přidělený „pouze“ černobílý kinofilm, což s odstupem času dotváří onu již historickou hodnotu. Má éra, tehdy ještě značně amatérského focení, bez jakýchkoliv znalostí techniky a s použitím veškerých automatických vymožeností „ruského stroje“ pokračovala nadále i na střední škole, ve formě dokumentace výletů.

… říkám si škoda, že nemám scaner, někdy se však dostanu k tomu, abych většinu svých fotek z dětství převedl do digitální podoby a snad si při té příležitosti vzpomenu na tento článek a opatřím jej i fotografii, pořízenými „klasickou“ analogovou technikou…

Můj první digitální fotoaparát – Olympus C1

V listopadu 2001 přišel první krůček do světa digitální techniky, kdy jsem si za tehdy neskutečných 14tis. Kč (sám se divím, kde jsem tehdy dokázal vydělat takovou sumu) koupil na tehdejší dobu něco nepředstavitelného – Olympus C1 (rozlišení CCD 1,3Mpix, optic. zoom 0x). Dne se jen podivuji jak se člověk mohl nad tímto fotoaparátem rozplývat, jak se za něj nestyděl když ho někde ukázal a ba co víc si ho všichni s velkým nadšením prohlíželi a obdivovali. I když tento kousek stále vlastním, je pro mě již nepoužitelný. Velice omezuje fotografa v kreativitě zejména tím, že je řízené automaticky logikou a tvůrčí myšlení je tak omezeno na výběr správné kompozice, kterou navíc nelze přímo ovlivnit žádným zoomem. Z pohledu několika let zpět, kdy byla digitální fototechnika v plenkách, však tento fotoaparát plně splnil to co od něj člověk mohl očekávat – a tedy i já – tj. fotografickou dokumentaci různých věcí a akcí bez dalších větších nákladů – jakožto tehdy pro mě hlavní výhodou oproti klasickému analogu. Fotoaparát k svému provozu vyžadoval dva kusy tužkových baterií, které se však musely velmi často měnit. K základní výbavě pak patřila ještě 8MB paměťová karta typu SmartDrive, k níž jsem si hned dokoupil další – mnohem větší – o kapacitě 32MB – to bylo tehdy něco :-). Tímto fotoaparátem jsem zdokumentoval začátky přestavby našeho domu, vývoj našeho irského setra, soustu akcí, výletů a rodinných oslav. Bohužel kvalita fotek vytisknutých na klasický fotopapír o rozměru 9x13cm nebyla zrovna valná ani při nejvyšším rozlišení fotoaparátu.

Skáču na další metu – Olympus C-765

V červnu 2004 se staly hned dvě události, které ovlivnily vývoj mé státe z tehdejšího pohledu budoucí vášně. Jedna, kterou jsem očekával, a to výměna fotoaparátu za pokročilejší model a druhá, která mě ani ve snu nenapadla a kteroužto byl začátek mé éry focení na koncertech. Téma okolo vývoje objektů mého fotografického zájmu dokončím v druhém díle a proto zde jen velmi okrajově. S koupí fotoaparátu jsem tehdy vcelku otálel. V tehdejším mém zaměstnání pracoval Stiff (kolega z práce a zároveň spoluprovozovatel serveru xichty.cz), který v té době měl již ve foťácích solidní přehled a rozuměl oněm pro mě ještě stále záhadným parametrům a proto jsem ho požádal o zhodnocení mého výběru – Olympusu C-765 (rozlišení CCD 4,0Mpix, optický zoom 10x). Stiff mě sice zprvu přesvědčoval, že bych si měl koupit také Sony DSC-F717, který již tehdy vlastnil, ale já tvrdil, že tak kvalitní fotoaparát přeci nepotřebuji, když jsou mým fotografickým okruhem zájmu jsou zcela běžné věci, na které i 765ka dostačovala. Olympus jsem si nakonec skutečně za 12,5tis. zakoupil a otevřely se mi tak díky mnohem vyspělejšímu fotoaparátu určité nové možnosti. Netrvalo dlouho a i vlivem několika náhodných okolností jsem se ještě jako normální návštěvník ocitl na prvním hudebním festivalu s foťákem chutí pořídit pár snímků a mohl tak vyzkoušet defakto poprvé „naplno“ možnosti focení za stížených světelných podmínek. Díky dostatečnému rozlišení fotoaparátu jsem si mohl udělat i pár nejpovedenějších snímků ve formátu A5, které jsem si zarámoval a pověsil na zeď.

Přecházím na jeden z nejkvalitnějších „kompaktů“ – Sony DSC-F828

Uplynulo sotva půl roku, já mezitím s foťákem navštívil solidní počet hudebních festivalů, a opět jsem začal mít „chutě“ fotopřístroj vyměnit za lepší. Laťku jsem tentokráte zvedl opět výše a pokukoval po „elektronické zrcadlovce“ – název je poněkud matoucí, jelikož s principem zrcadlovky nemá tento fotoaparát nic společného a spadá tak do kategorie kompaktů, i když se to vzhledem k jeho rozměrům nezdá – Sony DSC-F828. Jelikož cena nového fotoaparátu byla v té době okolo 29tis. a hodnota stávajícího Olympusu C-765 okolo 10tis. rozhodl jsem se pro koupi staršího kousku – myslím, že se to vyplatilo. Fotoaparát jsem nakonec včetně 256MB karty MemoryStick zakoupil za 21tis. a byl jsem nadšen. Rychlost ostření, přesnost, přisvětlovací paprsek, manuální plynulý zoom, 8Mpix, podpora karet CompactFlash, to vše slibovalo kvalitnější fotografie a hlavně také mnohem větší prostor ke kreativitě fotografa.

Má první zrcadlovka, kterou jsem si příliš neužil – Canon EOS 350D

Říká se: „kdo jednou zkusí, nechce jinak“ a v případě ochutnávky focení zrcadlovkou v kombinaci s patřičnou vyzrálostí fotografa vzniká řekl bych až zcela jiná dimenze focení. Těžko se to popisuje, ale z dnešního pohledu byly mé předchozí fotoaparáty skutečnými hračkami a teprve použití zrcadlovky dává největší impuls k rozvoji každého fotografa. Jak jsem již předznamenal, je toto podmíněno určitou vyzrálostí a předchozí mezistupně pak jsou jistými „základními kameny“ pro přechod do této nové dimenze. Dáte-li do ruky zrcadlovkový foťák fotografovi začátečníkovi, pak vězte, že ani s použití této techniky nedokáže vykřesat okouzlující a nádherné obrázky a často se bude naopak s takovýmto přístrojem trápit. On už fakt, že např. v drtivé většině případů nelze při focení snímek vidět na displeji může u většiny lidí vyvolat až fobii jak snímek bez LCD náhledu vlastně pořídit. Tím jsem poněkud zabrousil do úvodní problematiky zrcadlovek a nyní již zpět k mému konkrétnímu modelu, tedy Canonu EOS 350D.

Na koupi tohoto foťáku se opět podílel jeden z kolegů v práci, který se rozhodl si tehdy čerstvou novinku koupit a já se po informacích cože tento foťák vlastně umí rozhodl ho následovat. V dubnu 2005 jsem se odhodlal a za 27,5tis. skutečně fotoaparát na jednom internetovou obchodě zakoupil včetně „setového“ objektivu Canon 18-55mm (btw. něco hrozného, ale za neberte to za ty peníze). Tento „seťák“ ovšem byl pouze klasickým objektivem, a já tak pociťoval stále častěji absenci nějakého teleobjektivu. Určitou dobu jsem to řešil tím, že jsem si na focení brával fotoaparáty dva, tj. jak Sony DSC-F828, tak i Canon EOS 350D, postupem času jsem se však rozhodl pořídit si plnohodnotný teleobjektiv.

Můj první nesetový objektiv – Sigma 70-200/f2.8

Vzhledem k podmínkám, ve kterých jsem fotíval, jsem pomrkával po objektivech střední třídy a nakonec si vybral klenot s označením Sigma 70-200/f2.8, za který jsem tehdy obětoval 24,5tis. Tento objektiv je opravdovou perlou ve své kategorii, jelikož svou konstatní světelností po celém rozsahu, která je navíc na vynikající hodnotě f2,8 a nádhernou kresbou prostě každého dostane a v této kategorii, tak myslím nemá konkurenci. Na této metě jsem zatím skončil, ba co naopak jsem z této mety spadl. Jak jsem se již zmínil v jednou z prvních článků, tak jsem na konci léta 2005 přišel o Canon EOS 350D včetně setového objektivu. Momentálně proto fotím mým starším foťákem Sony DSC-F828, který se mi navíc nyní nepodařilo vyreklamovat.

Co dále?

Po sérii posledních koncertů Žebřík a Andělé jsem se rozhodl, že se svým stávajícím foťákem Sony DSC-F828 zůstat prostě nemůžu. Focení se pak pro mě již nestává požitkem, ale pomalu nucenou záležitostí a ona eufórie se prostě nedostavuje. Budu se proto snažit si do léta opět Canon EOS 350D koupit. Lákají mě také i vyšší řady jako Canon EOS 20D a nebo 30D, ale ty si bohužel ještě nějakou chvíli nebudu moci zcela jistě dovolit. Život je někdy krutý, v mnoha směrem, a je potřeba se oklepat, jít si opět dál za vysněným cílem a já do toho mého ještě nedošel. Mnoho lidí mě považuje za blázna, jsou to ale vesměs lidé, kteří nevidí rozdíl mezi kompaktem za pár tisíc a zrcadlovkou za pár desítek tisíc. Z jejich pohledu se není ani čemu divit, fotky by v jejich podaní dopadle zřejmě z obou kategorií stejně „zdařile“, ba co naopak možná i v druhém případě hůře.

9 komentářů u „Život: Každý by měl mít alespoň jednu vášeň a já ji mám – část I.“

  1. Za nějakých 10,15,20 let se k takovýmto článkům vrátím a myslím, že se nebudu stačit divit cože se to tehdy v mém životě odehrávalo
    )
    mám v tom vidět narážku? 😀
    jdu číst dál

  2. Tenhle Canon je moje láska a potají a veřejně taky si na něj myslim, jen těch peněz:( ale mám vyhlídnutý i jiný:)

  3. [1] tak to tedy nevím jaká narážka by v tom mohla být 😉 … ale neboj, dvousmyslně jsem to nemyslel 😀

  4. [4] neboj, jednou nebudeš studentem, ale váženým odborníkem a začneš se opět dostávat k vyšším metám 😉

  5. [6] můžeš mít pak ale nějaké boční kšeftíky, které ti rázem plat znásobí, že? No alespoň za dob mého studia na VŠ to takhle aplikovali téměř všichni. Oni přeci jen ti školní odborníci mají velmi hodně volného času.. nebo mi to tak alespoň připadalo…

Napsat komentář: aby. Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..