Život: Hledáme zubaře, aneb jednou tak musíme každý

Vlivem stěhování do vzdálených míst člověk nepřijde jen o rodinu a přátele, ale také o všechny doktory mezi něž můžeme zařadit i zubaře. Jelikož mě tu a tam pobolívala horní pětka vlevo a Svišť již nemohla přetrpět, že to řeším jen tabletkou, dokopala mě k něčemu co jsem měl udělat už dávno sám – ano začal jsem si hledat v Praze zubaře.

Člověk téměř z vesnice je zvyklý, že otevře žluté stránky a vybere si jednoho ze tří zubařů. V našem hlavním městě je však situace naprosto jiná. Nejprve bylo potřeba vymyslet, kde vlastně budu hledat. Žluté stránky jsem vyloučil, jelikož ty co máme doma jsou z roku 12 a co víc máme internet tak proč nevyužít ten. Jal jsem se tedy vyhledávání na seznamu, kde existují pěkné tématické rubriky i dle regionů. Zvolil jsem stomatologické ordinace a jako omezení Prahu 4. Nastalo naprosté zděšení v mých očích, jelikož oněch zubařů je jen na Praze 4 snad 50. Omezil jsem seznam pouze na okolí bydliště a i tak díky blízkosti Polikliniky Budějovická zůstal výběr z 20 doktorů. Zvolil jsem tedy poněkud netradiční výběr a to že jsem si vyfiltroval pouze zubaře, kteří mají nějakou webovou stránku a hned byl seznam o 3 položkách. Jedno z těchto jmen mě hned zarazilo, jelikož se tak jmenuje kamarádka Naďa a tak nebylo nad čím moc uvažovat a Mudr. byla vybrána.

V druhém kroku bylo potřeba zjistit, zda ona vyvolená vůbec přijímá nové pacienty a pakliže ano, objednat se na nějaký ten termín na vstupní prohlídku. Poněkud nezvykle je u této paní uveden mobilní telefon a tak jsem vzal sluchátko mého mobilního telefonu a vytočil číslo. Na druhé straně se ozval příjemný hlas a nezvykle ne sestřička, ale přímo samotná paní doktorka. Představil jsem tedy můj problém, že hledám nového zubního a zda mi s ním může pomoci. Na druhém konci drátu se ozval souhlas a já se ještě pozeptal, jak to vůbec u takových soukromých zubařů chodí. Bylo mi odpovězeno, že je to naprosto stejné, tedy pokud mám nějakou solidní zdravotní pojišťovnu, což zřejmě má VZP zcela není, ale alespoň se tak někdy tváří. S radostí jsem požádal o nějaký termín naší první schůzky a rychle si onen termín poznačil do diáře.

Byl jsem objednán a zbývalo na onu prohlídku dojít. A ouha. Nevím kolik lidí má vůbec rádo návštěvy u zubaře, já tedy rozhodně ne, a již dopoledne mě svíral nepříjemný pocit v žaludku. Ne že bych měl až takový strach z oné vrtačky, která vydává ne úplně příjemný zvuk, či z kleští, které zubař jednou za čas uchopí do svých silných ruk, ale zejména z faktu, že jsem to poslední dobou pěkně flákal a žil v domění že se to určitě nějak podepsalo. Před čtvrtou hodinou odpolední jsem tak sebral všechnu odvahu, odešel z práce abych doma provedl poslední nezbytnou ústní hygienu a vydal se kráče na ulici, která slibovalo sídlo zubní ordinace. K mému překvapení nebyl vchod situován v žádné lekářské budově, nýbrž v klasickém řadovém cihlovém baráčku s úplně normálním vchodem před nimž se na jednou se zvonků vyjímal nápis „Zubař“. Zazvonil jsem tedy a ozval se již pro mě známý příjemný hlas paní zubařky. Oznámil jsem proč zvoním a byl jsem vpuštěn dovnitř.

Ordinace se nacházela v normálním bytě – i když ten normálně nevypadal – v němž byla na chodbě udělána čekárna a v jednom z pokojů stálo ono křeslo s již zmíněnou vrtačkou, která byla navíc v době mého příchodu v provozu. Vyslechl jsem si proto nemálo „líbivých“ tonů a z hrůzou čekal co se bude dít. Nařadu jsem se dostal téměř načas, což se o návštěvách u mé předchozí zubní nedalo říct – hodinový skluz byl zcela běžný – a dokonce v botech jsem dostal pozvánku na ono jinak pohodlné křeslo. Vyprávěl jsem svůj příběh, kterak jsem se vydal na cestu do Prahy a že bych se rád s touto paní alespoň jednou za půl roku rád setkal. Ona souhlasila a započala s prohlídkou mých úst – tedy toho co mám uvnitř, abych byl přesný. K mému úžasu se zastavila pouze nad jedním zoubkem, který byl ten o kterém jsem psal že mě pobolíval. Dostal jsem tedy ještě pozvánku na rentgen v nedaleké Poliklinice a s příjemným pocitem a ujištěním že se ještě ozvu jsem odcházel směrem k domovu.

Je těžké hodnotit člověka po jednom setkání, ale musím říci, že tato paní zubařka mi padla do oka. Celou dobu bylo hrozně příjemná, všechno se snažila vysvětlit, stihla pokárat mou předchozí zubní, kterážto mi nejeden zub vytrhla zřejmě zbytečně a navrhla řešení co s tím do budoucna můžeme udělat. Nakonec je to tedy vše pozitivní a já se pomalu paradoxně těším, až se zase setkáme. Přeji všem podobně dobrou volbu, jelikož zubař je opravdu asi nejobávanější lékař. Snad nejsou mé první pocity mylné.

6 komentářů u „Život: Hledáme zubaře, aneb jednou tak musíme každý“

  1. Nebyl ten nepříjemný pocit v žaludku způsoben spíše bramboráčkem, nežli obavou ze stomatoložky s tak zajímavým jménem? 🙂

  2. Nejíst bramboráčky, nejíst bramborový salát, nejíst hermelín, nechodit k zubaři. Chtělo se to obrátit na známé v Praze. Mám vynikajícího zubaře. Ale ta zubařka snad bude dobrá, jak jsi psal.

  3. Dobrý večer,

    musím říci, že tak mile napsaný článek o zubaři jsem ještě nečetla 🙂 Protože jsem na tom momentálně stejně jako Vy tehdy, ráda bych Vás poprosila o kontakt na tuto zubařku (pokud k ní stále v dobrém docházíte). Snad bych k ní (a hlavně od ní) mohla odcházet stejně příjemně naladěna jako Vy.

    Díky za odpověď
    Soňa
    mail: sonara@centrum.cz

Napsat komentář: Soňa Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..