Trnkobraní, aneb jak zažít nešťastný a krásný festivalový víkend zároveň

Na letošní (mé premiérové ) Trnkobraní Open Air ve Slušovicích jsem se hrozně moc těšil. Vyrazil jsem po třetí hodině pátečního odpoledne speciálním Trnkovláčkem. Postupně se nás sešlo v kupé šest a cesta to byla nádherná, veselá a již ve vlaku panovala silná festivalová atmosféra. V Lipě nad Dřevnicí jsme se vylodili a šli se přichystat na příjezd kyvadlové autobusové dopravy. Lidí bylo na místním nádražíčku požehnaně a z hrůzou jsme sledovali příjezd pouze dvou autobusů…

První várku jsme předem vzdali, jelikož nápor lidí byl skutečně šílený – úplná davová histérie. Při druhém příjezdu už jsme nestáli stranou, ale začli se drát dopředu. Já, Aaja, Dan a Hančí jsme se probojovali a bohužel Štouchlík a slecna_blazen již nikoliv. Asi za 10-15min. jsme dorazili pod areál Letiště. Tady nás příšla uvítat Ligthnight a mohli jsme vyrazit směrem do stanového městečka. Zde jsme zjistili, že Vokurka s Katkou nám již stačily uchmátnout kus stanového městečka, který nadrzo oblepily páskou a vypadalo to skutečně jako vyhrazený plac.

Po neskutečných 2,5h. dorazily konečně Štouchlík se slecnou a mohli jsme se akreditovat a ještě zastihnout Annu K. Zbývalo již bohužel pár chvil k tomu nejhoršímu co mě na festivalech kdy potkalo. Po řádění vedle Karaoke stanu jsme se přesunuli na Support Lesbiens. Náramně jsme si to užívali, i já v davu, ale jako správný fotograf jsem to nevydržel a odhodlal jsem jít je blejsknout. Po příchodu k pódiu jsem šáhl do kabely, abych vytáhl foťáček, ale hle, on v ní nebyl. Začal jsem být mírně nervózní a vypravil se zpět, jestli foťák nemá někdo další… poté ještě pár telefonátů a nakonec hrozný pocit.

Ano, rychle jsem si uvědomil, že mám zřejmě po foťáku a moc dlouho jsem to nevydržel a i já chlap v mých letech se rozbrečel. Naštěstí jsem na fesťáčku byl s úžasnými lidmi, kteří mi v této chvíli pomohli. Clověk v takové situaci zjistí, jak pro něj některé věci jsou důležité, jak se s nimi žil a jak bez nich „nemůže být“. A proto musím poděkovat všem, kteří tam u mě ten večer byli, zejména pak Markétce – za doprovod k moderátorům a ke stanu a především Aaji, za to že neváhala a i se svou pošramocenou nohou si mě vzala bokem a v těch nejhorších chvílich mi pomohla pochopit, že ono „nemůžu bez něj být“ není tak strašlivé – děkuji, děkuji moc.

Tímto, pro mě páteční večer bohužel poněkud předčasně skončil. A jelikož tento můj článek nechci pojmout jako report (ač jsem tak začátek poněkud pojal), shrnu oba dva další dny do jedné věty: s přáteli jsem tyto dva dny myslím dokázal zlé myšlenky z hlavy vypudit, bavit se „jako“ by se nic nestalo a prožít si tak nádherné dva dny a vložil jsem zde alespoň pro názornost pár fotografií. Děkuji všem zůčastněných.